XTRMST, rukojmí a pokérované děcka

„Vole, ty si jak chuj, to musíš přechlastat!“ / „To já se taky vyblil do blackoutu a žiju.“ / „To si budu vyčítat do konce života.“

Další kapela vykoupená zinem. Digitálním a zdarma, to jo, ale ručně dělaným a s přesahem. Všechno bylo tolikrát řečeno, ale nic se nezměnilo.

Označení straight edge hardcore lže i definuje. Největší pankáči můžou být klidně rappeři, bez číra nebo zběsilých bicích, abychom si to vyjasnili. Nečekejte něco jako Minor Threat, to radši Retox, k otcům zakladatelům má nejblíž konec Swallow Your God. Lyrika zmizela. Tahle deska není vůbec nářez, frontman jenom diktuje. Tak moc, až mu pod nosem jako z vosku raší knír. Žádné oko za oko. Násilí za tupost podtržené kytarovým mučením. Chce se mi napsat kytarová prasárna, jenže vznikne komická dvojsmyslnost a na smysl pro humor není tahle deska dost velká. Rukojmí nebrat. Bez slitování. Každá druhá věta vyzývá k inkoustovému archivování, přesto celek moc pokérovaných děcek nehryzne. Jedni si nenechají nařvávat, co musí a nesmí, druzí nepochopí mix a master Steva Aokiho. Zbytek si poklepe na čelo se zjištěním, kdo za tímhle stojí (a kde to vydal). Reminiscenci na Depeche Mode se nevyhnuli ani XTRMST, byť nechtěné (černá je na to muzika dost i bez dvou chodících pojítek). Jenže minulost nejde vyškrtnout z kroniky, jeden verš nevytrhnete z kontextu. Funkčnost pak chřadne a tentokrát jsou souvislosti fakt široké. Otázka za korunu: jak se s tímhle porvou naživo?

Stačí mi málo. Až se příště na anonymním setkání abstinujících vegošů představím cizí přezdívkou a obnažím svoje návyky, držte hubu. Už nechci slyšet další slova o přirozenosti. Chci taky mlčet. Chci tichý respekt. Jinak Havoka na vás!

„Bolí záda? To je tím že nežereš maso!“ / „To je jenom kuřecí řízek, to zvládneš.“ / „Jo, to vona taky, a podívej se, jak dopadla.“