Zelený stan Ljudmily Ulické

Situace, jaká panovala v českých neoficiálních kruzích před rokem osmdesát devět je zmapována nejen historiky, ale také nejedním spisovatelem či spisovatelkou, kteří byli určitým způsobem s disentem spjatí. O to méně se však v našich končinách ví, jak to vypadalo v sousedních zemích.

Zelený stan je knihou, která se snaží taková netknutá místa vymazat či alespoň osvětlit. Ulická děj svého románu Zelený stan umístila do časového intervalu od Josifa k Josifovi, respektive od smrti diktátora Stalina po skon básníka Brodského. Čtenář, který se chopí této bezmála pětisetstránkové knihy, má možnost poodhalit tajemství žití a přežívání mimo společenství „mlčející většiny“ a být svědkem vzniku disidentského hnutí „v zemi, kde zítra již znamená včera“.

Ústředními postavami knihy Ljudmily Ulické je trojice spolužáků – Ilja, Saňa a Micha –, jež spojuje zájem o umění. Jejich životní pouť autorka sleduje od šesté třídy do jejich „čtyř křížků na krku”. Pokud lze budoucího fotografa, klavíristu a básnického martyra považovat za středobod románového vesmíru Zeleného stanu, další postavy se mohou jevit jako zastíněné hvězdy a oběžnice. Výjimkou je pouze učitel literatury, který se stává kometou, jež alespoň dočasně a nenásilně vede nejen ústřední románové trio za lidským poznáním: „... když má člověk správného učitele, jako by se podruhé narodil…” Odhaluje krásu literatury, která nemá v oficiálních osnovách místo, souvztažnost přítomnosti s historií a zároveň probouzí v mladých lidech touhu po hledání „ultimátních“ otázek.

Postavy, které se v románu objevují, nejsou líčeny černobíle. Nestojí zde a priori proti sobě režimní poskoci a disidentští mučedníci, Ulická nesoudí, pouze popisuje a komentuje, co se kolem děje. Všichni mají své plány, touhy i mravní principy, ne vždy však dokáží (jako většina z nás) svým předsevzetím dostát a ďáblovi podávají prst či za „třicet stříbrných“ dokáží zaprodat nejen svou duši.

Není se však čemu divit, protože „vykloubená“ doba dohání lidi k šíleným činům – v některých případech i k těm nejtragičtějším: „Všechno do sebe zapadalo: degradovaný generál, odňatá vyznamenání, mukl a nepříčetný. Ona však s naprostou jistotou věděla, že Pjotr je absolutně v pořádku - nepříčetná byla země.”

Styl románu je vtahující. Ulická věcné informace „sežvýká” a před čtenáře je vyplivne s bravurou fotbalistů, kteří svými slinami skrápějí zelený pažit, na němž zrovna hrají existenční mač, podruhé má formu meditativního čtení filozofických knih a traktátů, jindy jako by se jednalo o strohou vědeckou práci, která se zabývá historií, biochemií či genetikou. Takové střídání formy i stylu nesvádí k bezmyšlenkovitému čtení, a zároveň zabraňuje ztrátě koncentrace.

Na svazek Zelený stan lze pohlížet také jako na památku všech lidí, kteří nepřijali oficiální establishment, ale hledali jeho alternativy nejen v SSSR. Románovým epitafem může být i poznání, že „…ne všechno má na svědomí sovětský režim. Za každého režimu lidé umírají. Minulosti je stále víc, budoucnosti stále míň.”