apx | Články / Reporty | 12.12.2013
S frontmanem Nylon Jail jsem se poprvé setkala na listopadové konferenci Nouvelle Prague. Po diskuzi „našeho“ panelu si půjčil mikrofon a velmi veřejně poděkoval Full Moonu a mně za podporu jeho kapely. Trochu jsem se červenala, ale myšlenkami mi současně běželo: „Tyvole, Milane, dyť voni poznaj, že je to cinknutý. Tyvole tykrávo.“ Celá pravda je, že Jiřího jsem osobně nikdy nepotkala, ale Nylon Jail mi byli sympatičtí už od prvního dema, které pověsili na soundcloud. Znělo to jako Johnny Cash na LSD, namixovaný s nepovedenými zvukovkami Bena Frosta. Každý, komu jsem odkaz poslala, mi řekl, že mě nepoznává nebo ať ho neotravuju s každou blbostí, co na internetu najdu. Taky mi přišlo: „Hele, Hanka Williamse jsem zkousnul, ale tohle fakt ne.“ Nutně jsem potřebovala jejich desku.
My Heart Soars Like a Hawk vyšla o víc než rok později, v říjnu 2013 u Indies Scope, pod zvukařským a produkčním dohledem Ondřeje Ježka, což není špatná reference. Když jsem poprvé slyšela skladby Grace a No Way, sled myšlenek byl: „A kdo to říkal? No kdo to říkal? Cha. Já jsem to říkala.“ Murder by Death my ass!
Do Pilotu jsem přišla sice pozdě, ale právě včas na dva po sobě jdoucí blackouty, které zapříčinily řetěz dalších až do stavu, kdy se vážně uvažovalo, že se křest desky posune na jiné datum. Opět se přihlásily hlasy v hlavě: „Už nás sice varoval Blixa, ale jestli v tomhle klubu budeme chtít udělat koncert Bena Frosta, vyrve nám za tohle srdce z těla.“ Nakonec na pódium vyletěl jestřáb, což byl ve skutečnosti Jiřin z Nylon Jail, a oznámil, že za patnáct minut se hraje. A taky že jo. A elektřina kupodivu zůstala po celý koncert na svém místě.
No Way je skvělá na desce – a fantastická naživo. Ale to se u zřejmých hitů dá čekat. Mnohem zajímavější je pozorovat, jak vysoko si kapela nahodí laťku a jak si ji udrží. A s tím Nylon Jail problém neměli. Tam, kde běžně padá řetěz, tedy u pomalejších, utahanějších skladeb, byli k nezastavení, a upřímně, některé skladby z desky jsem ani nepoznávala. Říkejme tomu rouhání, ale mnohokrát jsem si vzpomněla na Murder by Death, nejlepší koncert roku 2010 v Praze. Ani ne tak hudbou (byť country rozhodně je společným jmenovatelem), jako skvělou náladou a strhující atmosférou.
Na Nylon Jail je radost koukat. Basačka-kravaťačka, kytarista-hipster, kytarista-dřevorubec, bubeník-námořník. A zpěvák-jestřáb. „Je to zasraná póza,“ zopakoval za koncert několikrát a ano, vypadalo to dobře. Vypitá flaška vína, fixou nakreslená křídla na zádech, objímání lidí v publiku, zpěv na barovém stole (a silueta na zdi), klobouky, druhá flaška vína, křty (jeden „jako“ a jeden s Ježkem), opilost, další panáky, řeči o absinthu, řeči obecně, legrační moravský přízvuk. Standardní koncertní krev, pot a slzy, ale fungovalo to bezvadně. Dokonce i chvíle, kdy Jiřin vylezl nahoru na ocelovou pódiovou konstrukci. (I když tím řadě lidí mimoděk připomněl jejich skutečný věk: „Sakra. Sakra. Jak je ta stabilizovaná poloha? Otočit, ruku pod hlavu? Aby se neudusil zvratkama? Je to relevatní, když si zlomí vaz? Ale jak to poznám? Ať radši už sleze... Sakra.“)
Ale nikdo se nezabil. Deska se pokřtila. Kapela to oslavila. Lidi tleskali. Kupovali si desky a říkali: „Tyjo, díky, jsem tady, protože jsem si to přečetla ve Full Moonu – a bylo to fakt super!“ Takže Kittchen to zvládl. A Pilot to zvládl. Jiřina jsem nakonec nepotkala. Odešla jsem do noci s pocitem dobře zvládnutého všeho a se zážitkem jednoho z nejlepších letošních koncertů. Dám ruku do ohně za každý další. Píšu to, aby všichni věděli.
Jen kapříci zatím žádní nepřipluli.
Nylon Jail (w. Kittchen & Kieslowski)
křest alba My Heart Soars Like a Hawk
středa 4. 12. 2013
Pilot, Praha 10
Foto (c) Andrea Petrovič
Celá galerie www.fullmoonzine.cz/galerie/nylon-jail-kieslowski-4-12-2013-pilot-praha">na zinu.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.