Iva Bittová – one woman orchestra

Iva Bittová v Rock Café, téměř odporující si spojení. Vždyť multiinstrumentalistka se v pražských klubech příliš často neobjevuje, spíše bychom ji v posledních letech našli na prknech honosných koncertních sálů.

Tomu pravděpodobně odpovídala i návštěvnost. Že by éra, kdy byly plakáty k vidění na každém rohu, končila? Jenže šetřit se v tomto případě nevyplácí. Ačkoliv vyšlo nové album Bittové už na jaře, a to u prestižního mnichovského vydavatelství ECM, oficiální představení proběhlo v podstatě až právě zde, v tmavém podzemním prostoru. Oznámení produkce na stěnách, prosící o zachování komorní atmosféry, nebylo třeba. Návštěvníci vyčkávali v napjatém tichu, špendlík by býval byl slyšet dopadnout.

Bittová si vystačila tentokrát sama, partnery jí byly jen africké drnkátko a nezbytné housle. Zvonivé tóny kalimby celý večer zahájily. Jednoduchý nástroj oblíbený u dětí v Iviných prstech ožívá až zázračně, housle však nezahálely dlouho a brzy se přidal i hlas. Trylky i hloubky, vibrato, které drnčelo sálem, až se ztišilo do ševelení větru. Bittová vykouzlila téměř domáckou atmosféru, s publikem živě komunikovala a snažila se ho vtáhnout do svého světa. Dlužno dodat, že úspěšně.

Jak sama glosovala, nahrávky pro EMC bývají plné prostoru a spíše pomaleji plynou, zpěvačka se však pro ten večer rozhodla být trochu neposlušná a zakomponovala jednotlivé Fragmenty z alba do celku, proplouvala žánry, barvami i jazyky. To vše s naprostou přirozeností, ale zároveň milou svéhlavostí a špetkou jiskřivého bláznovství, které by měla každá divná slečinka znát. A opravdu, mezi úseky improvizací jste mohli zachytit ohlasy jejích starších nahrávek, od lidových písní, které známe ze spolupráce s Hradišťanem či Škampovým kvartetem, po současnou desku. Z Moravy jsme se přesunuli textem I am I Gertrude Steinové do Států, angličtinu střídala romština, přes španělské variace jsme skončili zpět na Moravě.

Zakončení opět s kalimbou přímo mezi příchozími jen potvrdilo, že velké hvězdy netrpí hvězdnými manýry. I přes pobídku se diváci přidávali ke zpěvu sice jen velmi opatrně, ale každý se snažil alespoň si pobrukovat. Snad by nesmělost opadla rázněji, kdyby zazněly klasiky jako Zelený víneček či Uspávanka.

Přídavek byl obligátní. Vrátili jsme se opět do Nového světa v jazzovém standardu My Funny Valentine, sedmdesát minut uplynulo tak rychle, až se zdálo, že jsme prožili jen milý noční sen...