Články / Reporty

Leonard Cohen a jeho společenství kloubouků

Leonard Cohen a jeho společenství kloubouků

Lenka Marie | Články / Reporty | 23.07.2013

Lidé aplaudovali hned, jak se objevila postava v kloubouku, zdálky nemohli poznat, že tohle ještě není Leonard Cohen. Těžko se orientovat v záplavě huček a obleků. Hned ale jak si světlo Cohena našlo, plná 02 aréna povstala. Dojemný moment. Aniž by zazněla jediná píseň, všichni tleskali a upřímně Cohena vítali.

Ten k publiku za celý koncert promluvil souvisleji dvakrát, hned po úvodní písni všechny pozdravil a dodal, že neví, jestli se znovu shledáme, ale slíbil, že dnes večer nám s kapelou dají všechno, co umí. Plně si vědom svého věku vydržel hrát tři hodiny, s přídavkem, který by vydal na třetí část koncertu, a přitom si ještě poskakoval cestou z pódia. Lidé seděli a ani nedutali a oceňovali stejnou měrou jak Cohena, tak sóla ostatních muzikantů a zpěvaček.

I když se turné oficiálně jmenuje podle poslední desky Old Ideas, Cohen vybíral hlavně z katalogu svých starších písní. Nechyběla tak Suzanne, kterou zahrál hned na začátku druhé půle, čímž ji zbavil přídechu očekávaného přídavku, Sisters of Mercy, So Long, Marianne nebo I'm Your Man. Se stejnou grácií zpíval i nové písničky, které publikum přijalo stejně dobře a, což se u nás ne vždy stává, reagovalo i na změny a obsah textů. Bylo dost času na oddech, pro Cohena, i pro posluchače, písničky prokládala instrumentální sóla a dvě si také vystřihly zpěvačky, Alexandra Leaving a If It Be Your Will.

Na Cohena byl fantastický pohled. Pokorný starý pán, který často poklekával, snad mu to bylo i pohodlnější, dokázal hypnotizovat celou arénu. A i když toho tolik neřekl, celý koncert si se všemi povídal skrze svoje texty. Od nekompromisní Chelsea Hotel No. 2 (I remember you well in the Chelsea Hotel, that's all, I don't even think of you that often) po satirickou Going Home se lehce probíral náladami a stejně jako v některých momentech mrazilo v zádech, tak při First We Take Manhattan si klidně rozjel temnou diskotéku. V 02 aréně bylo na rozdíl od venkovního tepla příjemně klimatizováno a při kytarovém sólu se člověk mohl vnořit do měkké sedačky a nechat se unést na řeckou pláž, myslet si, že ho neovívá větrák, ale mořský vítr, a k tomu mu Leonard Cohen recituje básně. O moc lepší už to být nemohlo.

Naprostý profesionál se na obecenstvo zlobil jen jednou, když v Tower of Song jednou rukou vyhrával na malé klávesy a ono mu do toho tleskalo. Hodil do hlediště nazlobený pohled, jak že má teď asi do toho hluku dobře nastoupit. Zdálo se, že všichni pochopili, protože do konce písničky už byli potichu. Málokdo se nebojí vybrnkávat si pár tónů na klávesy před tisícem lidí, a přitom podat píseň s takovou důrazností. Každý kousek, který hrál, mohl být vrcholem koncertu.

Leonard Cohen byl v neděli důkazem dobře prožitého života. Jak za potlesku vestoje přišel, tak i odešel, přidal dlouhý přídavek a když děkoval za to, že jsme my, jeho posluchači, udrželi jeho písně už devadesát let při životě, usmíval se v dobrém rozmaru a působil dojmem, že by vydržel hrát celou noc. Cohen byl výtečný.

Info

Leonard Cohen (can)
22. 7. 2013, O2 aréna, Praha

ilustrační foto © Kryštof Havlice

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Chvilky transcendence (Roomful of Teeth)

Jan Starý 20.11.2024

Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.

Postřehy v modré (Blues Alive 2024)

Jiří V. Matýsek 19.11.2024

„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.

Jenny chce byť strojom (Jenny Hval)

Ema Klubisová 19.11.2024

I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.

Pohleďte, krásný, raněný démon (Current 93)

Viktor Palák 18.11.2024

Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.

Co to všechno stojí (Anki)

Filip Peloušek 17.11.2024

Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…

Temný půvab rapové poezie (Moor Mother & billy woods)

Viktor Hanačík 07.11.2024

Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.

Útěk na čarodějnou horu (Stoned Jesus)

Marek Hadrbolec 31.10.2024

„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...

Kdo byla, je Miss Flower? (Emilíana Torrini)

Václav Valtr 28.10.2024

„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.

I wanna see you fucking dance! (Gurriers)

Veronika Tichá 27.10.2024

Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.

Lámání kostí i ducha (Pharmakon & co.)

Klára Šajtarová 25.10.2024

V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace