woko | Články / Recenze | 07.03.2013
Němečtí Long Distance Calling jsou pro mě jednou z kapel, které provázely velkou postrockovou bublinu kolem roku 2006. S jejich debutem Satellite Bay a druhým albem Avoid the Light si získali širokou fanouškovskou základnu hlavně po Evropě, jelikož uměli sladit hrubší tóny post-metalu s lidštější kompozicí skladeb. Zároveň se ale dokázali zavděčit i druhému táboru, když na songy delší než sedm minut, nájezdy a breakdowny slyšeli zatvrdlí inťoši od post-rocků.
Někdo by mohl namítnout, že za těch pár let, co hrají, se moc nevyhranili a hrají pořád to samé. Tomu jistě zavře pusu to, že na novince The Flood Inside už neuslyšíme jednoho ze zakládajících členů Reimuta Von Bonna, ale kluci vzali do kapely plnohodnotného zpěváka. Kdo si teď začal trhat vlasy, toho můžu ujistit, že Martin Fischer svůj vokál propůjčí sotva půlce skladeb na desce. Jeho hlas mi přijde zaměnitelný a pořád se nemůžu odpoutat od představy, že jeden z kytaristů se rozhodl u hraní kdákat do mikrofonu. Hudebně pak skupina předvádí svůj zažitý standard a zvuk je na čtvrté desce nejuhlazenější a nejučesanější. Je slyšet, že si dali hodně záležet na každém riffu a všechno nacvičovali tisíckrát, aby to znělo správně. Kvůli tomu mě na albu nic nepřekvapilo, nenašel jsem žádný zlatý hřeb, ale ani nedokážu vybrat nejhorší song. Zasněné, vesmírné pasáže střídají tvrdší riffy, jak podle rozvrhu. Párkrát se pánové opřou i do elektroniky a místy to může připomenout Maserati.
The Flood Inside nechce hlavně urazit. Na desce se kapela se oťukává s novým zpěvákem a zkouší, co na to řeknou fanoušci, zpěvák je v tomhle žánru velice subjektivní záležitost. Long Distance Calling mají dnes zvuk, který je bezpečně odlišuje. Je to zvuk vzdáleně podobný post-metalu, ale tak zjemněn a zjednodušen, že si dokážu představit, že zní z rádia. Není to špatná deska, ale ani něco extra. Potěší, nenadchne.
Long Distance Calling - The Flood Inside (Superball Music, 2013)
www.longdistancecalling.de
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).
Jakub Veselý 30.08.2024
Názov Doomer Music je na mieste a album nám prináša pohľad do sveta, v ktorom sú ľudské emócie potlačené, kde môžeme vidieť len drsnú schránku panelových domov.
David Stoklas 27.08.2024
Final Summer je deska, ze které čiší životní síla a touha něco dělat. A dělat to navzdory příkořím.