Rapující židovský kovboj Socalled

Bylo pod mrakem, první máj, hrdlička ani necekla, na Petříně se stály fronty na rozkvetlé třešně. Jenže mnohem zajímavější program nabízel klub PopoCafePetl pod kopcem. Po roce se totiž vrátil enfant terrible z Montrealu, Josh Dolgin aka Socalled. Bohužel, opovržení prvomájovou romantikou mnozí nesdíleli a příchozí se dali spočítat téměř na prstech.

Během více než dlouhé Socalledovy zvukovky, táhnoucí se přes slibovaný začátek, zaznělo slovo „fuck“ s kadencí výrostka z Bronxu. Radost nad koncem zkoušky opět vystřídala letargie, neboť ten samý úkon zopakovala i předkapela. El Chico Checo de Million Dollar Mercedes Band byli vlastně pozvánkou na festival United Islands, kde MDMB vystoupí v plné síle. Akordeonista Jaroslav Krasničan a saxofonista Tomáš Průša dělali, co mohli, přesto k tanci nikoho nevyburcovali. Něco tomu chybělo, ačkoliv spustili hitovky, při kterých se normálně tančí na stolech – Shantelova Bucovina, Buba Mara zkřížená s Montyho Čardášem, Libertango Astora Piazzoly, lambáda a Pulp Fiction po balkánsku, Mesecina i Ausencia z Bregovičova repertoáru i vlastní Amor, oro y happy end. Jenže on by před pódiem mohl trdlovat klidně samotný Mácha, přesto by se stěží vyrovnal tomu, co následovalo.

Zatímco publikum si sborově vynucovalo přítomnost hlavní hvězdy skandováním „we want the show“, Dolgin to obratně změnil v nahánění basáka Patrice Agbokou slovy „we want the bass player“. Účel splněn, po desáté nastoupila kapela v plné sestavě.

Když začne rapovat brýlatý židovský hipster s vizáží starého Brůny, který vás rozseká svou hyperaktivitou, věřte, že je o prozatím nejlepším koncertu roku rozhodnuto. Příjmení Dolgin prozradí ukrajinské kořeny, zběsilost balkánských dechovek ovšem nečekejte. Socalled se proslavil kombinováním klezmeru s hip hopem, který se pro něj stal vyjadřujícím prostředkem pochopitelným pro všechny. Jak říká, židovskou hudbu zná málokdo, zato hip hop najdete v každé zemi a kultuře. Svérázný hudebník je navíc vynikajícím příkladem renesančního muže 21. století. Milovník všeho starého fotí, kreslí, vyrábí loutky, hraje, zpívá, rapuje i kouzlí s nespornou bravurou. Ostatně komu se podaří, aby o něm jeho univerzitní profesor natočil dokument? Prof. Gary Beitel to opravdu udělal a zdokumentoval v The Socalled Movie i další výplod Socalledovy mysli, dněperský live jewbox – plavbu z Kyjeva do Oděsy s rodinnými příslušníky a klezmerovými hudebníky.

Jak mezi svými mnohačetnými aktivitami stihl ještě nahrát čtyři řadové desky, je s podivem. Kromě spolupráce s Fredem Wesleym, Davidem Krakauerem, Frankem Londonem a dalšími natočil alba HipHopKhasene, The Socalled Seder, Ghettoblaster a Sleepover. Svůj recept ostatně prozradil hned úvodní písní celé pražské show, Work with What You Got, z posledně jmenované desky. Až přebujele barokní album neztratilo naživo energii. Velký podíl na tom měli spoluhráči – zpěvačka Katie Moore, která je od vydání Ghettoblaster důležitou spolupracovnicí i spoluautorkou skladeb, klarinetista Michael Winograd a kytarista Jean-Sebastian Williams. Jednoduché to s ním mít asi nebudou, pokud je zrovna nepošťuchoval, zvládl okomentovat český smažák, knedlíky i pro něj nepochopitelnou tradici pálení čarodějnic. Dolgin tvrdí, že ho náboženství ani přiřazování k Židům nezajímá. Jak si pak ale vysvětlit všechny ty typické klezmerové kudrlinky a dajdajdaj nejen v písni Richi, ale i po zbytek koncertu?

Následující pecka You Are Never Alone, ptající se na to, co je divného na židovském kovbojovi, už vás definitivně infikovala laj, laj, daj, daj. Můžeme se bavit o eklektičnosti, kombinacích rapu, r’n’b, popu a kdovíčeho ještě. Faktem je, že jste nejdříve v mírném šok, pak tápete, nechápete a nakonec si řeknete, že tohle je kurňa ono! V posmutnělé Told Me So se Katie vyzpívala ze zklamání, „nechápu, žes mě opustil, když jsem ti řekla, abys šel“, což Socalled vzápětí shodil písní věnovanou všem looserům, kteří byli ten večer single. Romantickou náladu klavírní předehry vzápětí zadupal skopičinami s muppetí loutkou. Ve chvíli, kdy jste si naivně mysleli, že už vás nic nerozhodí, začal kouzlit. Daj, daj, daj, pořád přemýšlím, jak to udělal.

Skladba These are the Good Old Days zaokrouhlila tucet, když ale nemá kapela jak odejít z pódia a diváci ji nepustí, nezbývá, než pokračovat. Následoval blok skladeb na přání – volare, polka či rumunská lidovka doina. Česká hymna neprošla, kanadská zčásti. A co takhle vybrat nějakého nebožáka z lidu, aby předvedl co umí? Vyvolený Vojta Peštuka překvapil tak, že mnozí jen zírali s otevřenou pusou. Leader kapely Létající Rabín si střihnul Kid Again s takovým přehledem, jako by patřil ke kapele odjakživa. Socalledovo uznání, že to na bílého kluka není špatné, mluví za vše.

Závěrečná rada? Everybody can make it, get naked! Josh Dolgin pověsti totálního nerda dostál, vysoukal se z oblečení a zůstal stát na pódiu jen v trenkách a ponožkách. Publikum se pozvolna rozcházelo a nahatec si ještě notnou chvíli něco vybrnkával na klávesách. Kromě toho, že je geniální, není na tomhle kovbojovi vůbec nic divného. Fakt...