Anna Mašátová | Články / Reporty | 30.05.2013
Těžko psát o tuaregské kapele a vyhnout se politice, Mali je totiž líhní politicky angažovaných hudebních projektů. Už to dávno nejsou jen Tinariwen, bez nadsázky otcové pouštního blues. Výraznými mluvčími tuaregské omladiny – či spíše keltamašské, jak sami sebe nazývají – se stali Tamikrest, kteří zaujali české publikum již minulý rok na Colours of Ostrava. Do popředí se tak dostává mladší generace muzikantů, která nehodlá válčit zbraněmi, ale svými nástroji. Šestice sice vběhla do pražské Akropole povětšinou ve vojenských maskáčích, ty však později vyměnila za mnohem mírumilovnější zdobná roucha a bílé šátky.
Nepokoje odrážející se v tvorbě Tamikrest provázely i dětství frontmana, osmadvacetiletého Ousmana Ag Mossu. Jeho rodina pochází z epicentra povstání proti vládním jednotkám, z vesnice Tin-Zaouaten na alžírsko-malijské hranici. Právě tam se ve škole seznámil se spolužáky Ibrahimem „Pinocchiem“ Ahmedem a Cheikhem Ag Tiglym a společně pak objevovali tvorbu Tinariwen, jejichž vliv bez váhání přiznávají. „Jejich písně jsou zrcadlem našich životů. Jako kdyby si vedle vás někdo sedl a začal vyprávět o vašem životě. Právě to mě přivedlo k hraní na kytaru. Cítil jsem, že ta píseň je jejich, stejně jako moje,“ řekl v interview pro britský magazín Stool Pigeon Ag Mossa.
Kromě tamašských zpěvů se z kazet seznamovali s poselstvím Boba Marleyho, Jimiho Hendrixe či Pink Floyd. Ousman věděl, že chce svému národu pomoci, přemýšlel však spíše o advokacii, což bylo v jeho situaci nereálné. Soustavné porušování lidských práv a nedodržování úmluv podepsaných roku 1992 malijskou vládou vedlo k novému povstání roku 2006. Rodina se rozutekla do okolních států, on sám zamířil do jižního Alžíru a nakonec do malijského Kidalu spolu s Cheikhem. Škola byla zavřená, trochu se nudili, od omílání starých pecek už zbýval jen krůček k tomu, začít s vlastní muzikou.
Aktivní „Pino“ přihlásil novou kapelu roku 2008 na slavný Festival au désert, kterého se kromě místních kapel zúčastňují i megastar typu Bona Voxe. Náhoda tomu chtěla, že jejich noční hraní zaslechli členové Dirtmusic o pár stanů dál a začali s nimi jamovat. Slovo dalo slovo, po třech dnech vzali Dirtmusic nováčky pod ochranná křídla. Tak se dostali Tamikrest i do Evropy, své třetí řadové album s pracovním názvem Chatma (Sestra) dokonce nahráli letos na jaře v Čechách, v unhošťském studiu Sono Records. Dá se předpokládat, že nahrávka bude tvrdší než předešlé, jak sami říkají, se stále lepším vybavením, a bohužel i bezútěšnější situací rodné země, se ostří a zdrsňuje i jejich zvuk.
Přesto měl pražský koncert téměř stydlivý úvod, snad zapříčiněný lehkým komunikačním blokem. Ousman mluvil francouzsky, a to navíc dle svých slov nijak dobře. Kolikrát už v dějinách byla elektrická kytara téměř posvátným symbolem svobody? Nástroj svíral jak leader, tak kytarista Paul Salvagnac, nechyběla Pinocchiova basa, bicí a perkuse rozehřáté hbitými Aghalyho prsty. Sextet doplňovala zpěvačka Wounou Wallet Sidati.
Pronikavé pohledy sice občas zalétly do publika, převažovalo však soustředění na samotnou hru. Jen Aghaly a Wounou se smáli doširoka, potěšeni z tanečního výkonu afrického fanouška pod pódiem. Průřez oběma dosavadními alby, Adagh a Toumastin, byl sem tam proložený novinkami z připravované desky. Melancholickou narativnost blues, občas protnutou rockovými riffy říznými jak bodnutí nožem, doprovázelo někdy až lehce monotónní bubnování. Hypnotizující Ag Mossův zpěv hojně, doprovázený „jajajajaj“ tvořeným mrštným jazykem vokalistky, podával sugestivní svědectví o vzteklých pocitech vyděděnců s nejasnou budoucností. Slova o stesku po rodině a mrtvých, boji proti ignoranci a vydobytí si respektu, svobody a nezávislosti, které si užívají ostatní obyvatelé Mali.
Děti pouště, které se díky hudbě alespoň trochu přiblížily nomádskému způsobu života svých předků, říkají, že je budoucnost děsí. Naděje umírá poslední, jejich osudem je však prozatím bloudění v nekonečném kruhu. Návštěvníci koncertu se s Tamikrest loučili velkým potleskem a vyprosili si tak přídavek, na který se skupina stále s mírně rozpačitým úsměvem vrátila, aby se brzy rozplynula kdesi v přítmí zákulisí.
Malijský Festival au désert byl tento rok zrušen, ale české publikum má letos jedinečnou příležitost naživo se setkat hned s několika jeho interprety. Už za měsíc přijedou na festival Respect Terakaft, v září se pak můžeme těšit na nigerijského nomáda Bombina.
Tamikrest (ml)
24. 5. 2013, Palác Akropolis, Praha
foto © Tomáš Moudrý
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.