Akana | Články / Reporty | 14.03.2013
Kdyby existoval videozáznam celého koncertu, stálo by za to porovnat náladu v sále při obou provedeních erbovní instrumentálky Mahalageasca, kterou kapela otvírala i uzavírala základní část svého vystoupení. Ne že by snad první reakce publika byly vlažné, během dvou, tří skladeb ho rumunská úderka měla na lopatě. Ale stejně by ten rozdíl musel být markantní, protože v závěru už šlo o čirou extázi, všeobecné křepčení a projevy bezmezné oddanosti.
Nebylo plno, čemuž se nelze divit, protože Mahala Raï Banda je v našich končinách poměrně častým hostem. Na atmosféře se to ale nijak neodrazilo a ti tancechtiví měli aspoň po stranách pódia dost prostoru pro skotačení. Ostatně kapela dokázala rozpohybovat i ty usedlejší typy a řádila tak, že se rolovaly ponožky. Za tu dekádu, co objíždí světové scény, se i přes výrazné personální změny dopracovala k vysoké profesionalitě a umění vystavět show tak, aby neustále gradovala a zároveň byla dostatečně různorodá. Nástrojové obsazení jí k tomu poskytuje dobré zázemí. Šestičlenná dechová sekce je samozřejmě ústředním nablýskaným korpusem, který celou balkánskou mašinu žene vpřed, ale pestrost zvuku dodávají akordeon, housle kapelníka Aurela Ionity a rytmika, která se do tradičních cikánských písniček zakusuje někdy až s rockovou razancí.
Mahala Raï Banda sázela tutovky z obou dosud vydaných desek, z té první třeba Red Bula nebo Iest Sexy, druhou zastupovaly namátkou Zabrakadabra nebo Tu Romnie, ovšem nechyběla různá zpestření. Tanečky, sólíčka, vykutálené citace, hecování publika, řádně machistické koketování s roztančenými děvčaty pod pódiem. Pro mě byla velkou lahůdkou balkánskému duchu skvěle přizpůsobená coververze arabského velehitu Ya Rayah, proslaveného Rachidem Tahou, nebo Iag Bari, vypůjčená z repertoáru Fanfare Ciocărlia. Přídavek byl povinností a nutným opatřením proti destrukci pódia žadonícím davem. Přeháním, byli jsme tam všichni soudní. Ale Mahala Raï Banda s přehledem dokázali tu soudnost přinutit, aby se aspoň půldruhou hodinu schlíple krčila někde v koutku.
Mahala Raï Banda (rom)
11. 3. 2013, Lucerna Music Bar, Praha
foto © Barka Fabiánová
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.