Pavel Vulterýn | Články / Reporty | 10.09.2012
absurdní – nesmyslný, nevhodný, hloupý
Kdybyste mi před rokem řekli, že svoji dovolenou budu letos trávit v Polsku na mamutím festivalu při koncertě Coldplay, asi bych se vám dost nepokrytě vysmál. Měl bych k tomu hned několik dobrých důvodů. Předně, proč bych jezdil do Polska? Když si vybírám místo, kde si budu chtít odpočinout, asi těžko budu mířit do země, která je v podstatě jenom takovou velkou, divnou kopií České republiky. Všichni tam sice mluví „jakože“ česky, ale vždycky, když máte pocit, že už jim konečně rozumíte, dojde vám, že i borůvkám tady říkají jahody a jste zase na začátku. Ještě lepším důvodem, proč něco takového rozhodně nedělat, je fakt, že nesnáším festivaly. I kdybych jim odpustil, že se na nich chtě nechtě musíte konfrontovat s miliony lidí, předraženým čímkoli a rozmary počasí, nemluvě o tom, že na ně obvykle nemůžete dojet metrem, nedokážu rozdýchat nutnost volby. Ten moment, kdy se podíváte do programu a zjistíte, že ve stejný čas na různých místech hraje něco, co prostě musíte vidět, a vy si musíte obhajovat oblíbenou muziku jednu proti druhé, upřímně nenávidím. Většinou mi z toho vyjde, že všechno, co poslouchám, jsou stejně blbosti a nejlépe bych udělal, kdybych zůstal doma.
A pak, Coldplay. Mám k projektu Chrise Martina a jeho přátel komplikovaný vztah. Miloval jsem jejich první dvě desky, ale to bylo dávno. Postupem času se mi jejich muzika začala zajídat a jejich rostoucí popularita mi nakonec lezla krkem. Poslední kapkou bylo, když Martin v rámci propagace desky X&Y poskytl rozhovor časopisu Reflex. Byly to takové obyčejné žvásty jako obvykle (nic proti tomu, lidi, s kterými skutečně stojí za to otisknout rozhovor, byste celoplanetárně spočítali na prstech jedné ruky), ale v jedné odpovědi se zmínil, že se přel se svým univerzitním pedagogem o tom, jestli mají studia vůbec nějaký smysl, když prodává miliony desek a kdesi cosi. Už si přesně nepamatuju, co to vykládal, a Honza Dědek si toho beztak půlku vymyslel, ale co si pamatuju moc dobře, byl vztek, který ve mně po dočtení zůstal. S odstupem času bych tu emoci asi mnohem trefněji nazval závistí, ale tenkrát jsem tomu určitě říkal „oprávněná zloba“ nebo „zasloužený odpor“, byl jsem divný patron. Trest byl nasnadě. There was a man who would not take it anymore. A man who stood up against the scum, the cunts, the dogs, the filth, the shit. There was a man who stood up. Prodáváš miliony desek, nevíš, jestli si uděláš doktorát v medicíně nebo astronomii? Dobře, ale beze mě. Potrestám tě tím, že už tě nikdy nebudu poslouchat, právě jsi přišel o fanouška, prodiskutuj na univerzitě tohle, bramboráku. Kromě toho, že jsem byl divný patron, byl jsem také tvrdohlavý pitomec. A vydrželo mi to hodně dlouho.
To bychom měli ty dobré důvody, proč se do země našich severovýchodních sousedů rozhodně nevydat, a pak tu máme jeden, který je snadno přebije. Mám totiž nejlepší přítelkyni na světě. Kromě toho, že je krásná, chytrá a bohatá, se jmenuje Katarzyna. Bystřejším z vás již došlo, že to zní „jakože“ česky, ale ve skutečnosti nás to vrací zpátky na začátek. Kaša byla velkou fanynkou Coldplay už jako malá Polka, totiž holka. A jestli já se často holedbám tím, že mě do Anglie přitáhl Morrissey (pravda, ve světle jeho chování posledních let se tím snažím holedbat méně a méně), pak to samé můžeme prohlásit o ní a Chrisi Martinovi. Snad s tím rozdílem, že já bych ji kvůli Morrisseymu neopustil a rozhodně bych se s ním neoženil. Obávám se, že kdyby podobná nabídka přišla z domu Martinů a Gwyneth zrovna nebyla doma, já bych si musel rychle hledat nové bydlení. Kaša se mnou nemá úplně jednoduchý život. Jsem tvrdohlavý, ne vždycky upravený a rozhodně ne bohatý, a tak když se jí občas za všechny svoje chyby a problémy můžu omluvit tím, že se sebereme a vyrazíme na Coldplay do Gdyně, jsem ochoten malicherné rozepře s Chrisem odložit stranou. Na sever, slečno Teschmacherová, na sever.
Tradice festivalu Open'er se datuje od roku 2002. První ročník se konal ve Varšavě, ale další rok se přesunul do Gdyně, kde se usadil a rostl, až se vypracoval do pozice největšího polského hudebního svátku. Spíše než na kvantitu vystupujících sází pořadatelé na headlinera, který jim zajistí potřebnou návštěvnost. Model je každý den stejný. Od osmi večer hvězdu střední velikosti, od deseti velké jméno a mezi tím doplňkový program na menší scéně. Tedy pokud zrovna nemáte na programu někoho jako je Prince, který hraje od osmi do půlnoci a ještě mu to není dost. Z pohledu lenocha je to geniální systém, protože nemusíte volit mezi interprety a přijdete se podívat jenom na koncert, který vás zajímá. To je samozřejmě teorie, která vezme za své v den, kdy pořadatelé zveřejní i časový harmonogram. Nezanedbatelnou položkou je cena vstupného, která činí cca čtyřicet liber na den nebo stovku na celé čtyři dny. Když si vezmete, že pro letošek se objevila jména jako Coldplay, The Strokes, The National, Foals, Prince, The Streets, Pulp, Caribou nebo Primus, může se jít Rock for People bodnout.
Organizace se zdá ze začátku bezchybná, na gdyňském vlakovém nádraží je připravená nekonečná řada autobusů, která vás bezplatně dopraví až na staré vojenské letiště za městem, ale pak to začne skřípat. Jako by organizátorům stačilo, že návštěvníci už zaplatili, a pak mouchy, snězte si je. Sice potkáte spoustu lidí ve slušivých žlutých vestičkách s nápisem „organizacja“, ale dozvědět se od nich, kde si můžete vyměnit vstupenku za náramek, který vám umožní vstup do areálu, je nemožné. A je jedno, jestli na ně mluvíte anglicky, česky nebo dokonce polsky. Ne že by k vám byli neteční, oni by vám pomohli hrozně rádi, ale nechce se jim, a když už vám něco poradí, tak jenom proto, aby se vás zbavili a poslali úplně jinam, než byste chtěli. A tak stejně jako ostatních šedesát tisíc lidí pobíháte od čerta k ďáblu, stojíte různé fronty, na jejichž konci se dozvíte, že náramek vám sice nedají, ale můžete si nakoupit bony, za které si potom můžete nakoupit věci – na platby hotovostí v areálu zapomeňte. Nakonec se vám podaří najít tu správnou frontu, ale po všech těch dotazech a hodině pobíhání cítíte nejsilněji dvě věci. Je vám úplně jedno, že jste tu kvůli nějaké muzice, protože jste vytočení na max, a v životě už neuvěříte žádnému Polákovi ani nos mezi ušima.
Dobře, takže jste našli svoji frontu, vstup do areálu na dohled. Problém je, že vás od něj dělí právě ta fronta, která čítá hrubým odhadem pět tisíc lidí. Věc se má totiž tak, že hlavní brána má pět vstupů. Čtyři z nich jsou pro návštěvníky s fyzickými vstupenkami, které si koupili v předprodeji, a jenom jeden pro ty, co si pořídili e-vstupenky (rozuměj kdokoli, kdo přicestoval ze zahraničí, a všichni, co si zvykli na pohodlí internetu – čili spousta lidí). A tak stojíte v kilometr dlouhé frontě a díváte se (pokud dohlédnete) na čtyři prázdné chlívky, kterými co pět minut někdo projde, a na jeden narvaný lidmi, kteří jsou dovnitř vpouštěni tak pomalu, že je vám jasné, že budete rádi, když se dovnitř dostanete na desátou večerní. Byla to právě tato fronta, která mě stála The Twilight Singers, ale nutno podotknout, že mě to příliš nepálilo, jelikož jsem už byl hrdým vlastníkem vstupenky na londýnský koncert. Vědět v ten moment, že ho Greg Dulli s kamarády zase zruší a že mi v životě opravdu není souzeno vidět ho naživo, asi bych začal pořadatelům na potkání vyhrožovat žalobou.
Nakonec i pořadatelské službě došlo, že tímto tempem by se lidé dovnitř nedostali, a tak místo aby kontrolovali každou vstupenku, začali dovnitř pouštět po skupinách. To by bylo dobré řešení tak před hodinou, ale takto se obrovská masa, která se snažila dostat přes hlavní bránu, přelila k místu, kde bylo možné vyměnit papír se vstupenkou za náramek, který by vás dostal dovnitř. Jsem velice tolerantní host, chápu, že dostat do areálu šedesát tisíc lidí v krátkém časovém úseku není jednoduché, ale jelikož se jednalo o desátý ročník, člověk by čekal, že trpět začne až v davu uvnitř areálu a ne před ním.
Ale všechno odpuštěno, jste konečně vevnitř, sice jste prošvihli kapelu, kterou jste toužili vidět, ale nevadí, čekají vás jiné, je hezký letní podvečer, sluníčko svítí, mraky jsou sice šedé, ale daleko, keep calm and carry on – dáme si pivo. Bony už jsme si vyměnili, takže co nepropijeme, a nepropili jsme toho spoustu, zahodíme, protože se ukázalo, že alkohol si sice koupit můžeme, ale do prostoru před podiem si ho neodneseme, jelikož nás ostraha vykáže do prostor ke konzumaci vyhrazených. Z organizačního a úklidového hlediska jistě praktické, pro účastníky festivalu příjemné asi jako rána železnou trubkou do prochladlého rozkroku, stejně jako to, že kdybyste si po tom pivu chtěli dojít na toaletu, museli byste se plahočit doslova přes celé letiště, což je bratru nějaký kilometr. Všechny tyto aspekty dokázaly atmosféru v areálu dokonale otrávit a postavily první hvězdu večera, The National, do nelehké pozice. Pobavit spoustu tisíc nakvašených Poláků melancholickým indie rockem. Nedosti na tom, měli pobavit mě.
Nevím, jak to mají lidé, kteří píšou o muzice, ale já si nikdy neuvědomil, co budu muset obětovat. Vždycky, když si koupím lístek na jakoukoli oblíbenou kapelu a vím, že o ní napíšu článek, je to, jako bych šel na poslední schůzku s holkou, kterou opouštím. Obejmeme se, dáme si poslední pusu a slíbíme si, že zase někdy, ale minimálně já vím, že někdy znamená nikdy. Když se podívám na svůj last.fm profil a nejhranější interprety, o kterých jsem za poslední rok psal, neposlouchám už ani jednoho z nich. Chtěl jsem je pochopit, zarýt se jim pod kůru a ruce si ušpinit jejich smůlou, psaní je potom jednoduché, jsem s nimi, jsem oni. Ale když dopíšu poslední tečku, jsem přesycen. Nemám potřebu poslouchat něco, s čím jsem strávil tolik času, buďte sbohem, kamarádi. The National jsou dokonalým příkladem. Od dopsání reportu z Brixton Academy v prosinci jsem je neslyšel snad jedinkrát. Nechtěl jsem, nemohl jsem.
Jenže když nastoupili na podium a otevřeli s Anyone’s Ghost, začalo se všechno pomalu vracet. Dav nebyl vůbec obrovský, bylo mi jedno, že jsem přišel o The Twilight Singers, i to, že jsem celou noc nespal a cestoval přes půlku Evropy, odložil jsem myšlenky na soudní spor s organizátory i vztek z hodin promarněných čekáním. Slunce mě hřálo do zátylku a jemný vánek hladil po vlasech, bylo mi strašně, strašně dobře. Muzika The National a hlavně hlas Matta Berningera jsou skvělým soundtrackem pro chvíle, kdy máte pocit, že se vám život už zase tak trochu sype pod rukama. Sledovat kapelu na scéně a poslouchat magický baryton na tom určitě nic nezmění a rozhodně to nezachrání váš život. Ale pomůže na malou chvilku odložit svět z ramen a nadechnout se. Neměl jsem pocit, že by koncert kapelu extra uspokojoval, bylo až moc dobře znát, že sedmdesát procent diváků přišlo na Coldplay, ale právě ten prvek rezignace v Bloodbuzz Ohio, Conversation 16 nebo England posunul skladby úplně jinam a udělal z neosobního festivalového vystoupení představení pro pár vyvolených. Těch pár, co rozumí.
I když byly v setlistu zastoupeny snad všechny desky, nejlepší dojem překvapivě zanechávaly skladby z té poslední. Na konci reportu z Londýna jsem prohlašoval, že The National míří na stadiony, i když tam jejich muzika nemá co dělat, a pořád si za tím stojím: především v porovnání s tím, co později předvedli Coldplay, chybí jejich zvuku něco, čeho by se publikum mohlo chytit, nějaký jednoduchý, ne nezbytně textový prvek, spíše citoslovce pádu z výšky, prostě nějaké to „aaa“, „eee“, „iii“, „ooo“ nebo „uuu“. Ne, na stadiony nepatří, jenže my jsme byli na poli, i když se mu v Polsku říká letiště. Poslouchat Fake Empire, Terrible Love a All the Wine pod otevřeným modrým nebem je nádherný zážitek a nakonec to došlo i všem těm lidem, kteří si přišli zazpívat Yellow – na konci koncertu se skupinka přihlížejících změnila v dav a stále věřím, že to nebylo proto, že si chtěli zajistit výhodnou pozici na Coldplay. Závidím každému jednomu, kdo vlastní vstupenku na srpnový koncert v Divadle Archa.
A pak už byla tma. Je třeba uznat, že co se organizace účinkujících a úpravy podia týče, nedá se festivalu nic vytknout. Půlhodinka, kterou měli mezi koncem vystoupení The National a nástupu, řekněme, londýnské čtyřky, byla využita beze zbytku. Využilo ji všech šedesát tisíc lidí, takže veškerá naděje opatrně živená během předchozích minut byla ta tam. Ano, skutečně to chtějí vidět všichni a skutečně chtějí být přímo u podia nebo alespoň tak blízko, jak jim těla jiných dovolí.
Je jasné, že Coldplay jsou muzika hlavně pro holky. Můžete si to před sebou obhajovat jak chcete, ale jestli se vám líbí tohle, jste holka. Tento fakt také určil genderovou politiku publika. Děvčata celého světa plus přítel. To s sebou neslo nemilou skutečnost, že hned na začátku se pro důkaz absolutní lásky asi pět tisíc slečen vydrápalo na ramena svých nosičů a bylo rozhodnuto zůstat tak dlouho, dokud muly budou moci, a pak je bez milosti zastřelit. Pro ty z nás, kteří nejsme padlí na hlavu, to mělo dva následky. Jediné, co bylo od této chvíle vidět, byly kalhotky nejbližší alpinistky a dav vycítil uvolněná místa, takže se posunul. Nejlépe si to představí ti z vás, kteří někdy v ruce zmáčkli křečka. Nehledě na nepohodlí, které museli vytrpět všichni pod podiem a které je na podobné akci v ceně, ve světě nad hladinou se začalo hrát.
A začalo se s Hurts Like Heaven, písničkou z nadcházející páté studiové desky, kterážto spatří světlo světa na podzim. Na jednu stranu je logické, že kapela propaguje novou desku, na straně druhé je otravné, že tak činí před tím, než mají fanoušci šanci si na tyto skladby zvyknout. Zaznělo jich pět a dá se o nich říci, že... znějí jako Coldplay. Nejlépe vychází Charlie Brown, na rozdíl od ostatních má silnou melodii, kterou si budete moci zapískat už po jednom poslechu, je to veselé a hravé, to se bude dobře prodávat. Snad aby se omluvili za to, že hned na úvod zahráli něco, co publikum nemůže znát, zařadili na druhé místo klasiku nejklasičtější. Yellow je skladba, kterou kapela zasekla drápky do ruky hudebního průmyslu. Ten jí podal prst, ona mu urvala ruku a od té doby tu jsou s námi– napořád. A ať už si o nich myslíte cokoli, Coldplay si všechno, co mají, za svůj talent zaslouží měrou vrchovatou. Jejich muzika není ničím výjimečná, osobně jsem přesvědčený, že se se jim podařilo najít recept na univerzální poprockovou písničku. Něco, co si o sobě myslí třeba Chinaski, s tím rozdílem, že Coldplay mají navíc talent, soudnost, umějí hrát, zpívat a oženili se s Gwyneth Paltrow. Píší dobře zapamatovatelné jednoduché melodie, které dokážou obalit zajímavou produkcí, a Martin je potom opatří textem, který můžete smést ze stolu jako banální nebo o něm prohlásit, že je geniální, protože se na ploše tří a půl minuty dokáže vypořádat s emocemi, s nimiž se zbytek světa bude rvát celý život. Láska, naděje, zklamání, problémy všeho druhu – račte si vybrat.
Během Yellow se také poprvé ukázalo, že singalong nebude nejsilnější zbraní publika. Ne že by nechtělo, ale co člověk, to názor, a tak jste v jedné sloce mohli slyšet asi patnáct různých verzí textu. Neshodli jsme se ani na výkřiku: You know I love you so! Vezmete-li v potaz, že Yellow má ze všech známých skladeb Coldplay zdaleka nejjednodušší a nejsrozumitelnější text, je snadné si představit, že později to lepší nebylo. Nikdy jsem kapelu nepodezříval z kalkulu, myslím, že oni skutečně dělají muziku, která je baví, a Martin si koncert užívá, jak jen mu to zábradlí mezi hledištěm a podiem dovolí. A že mají v textech hodně „jééé“ a „úúú“? Nabízejí zábavu pro masy, čtyři nohy dobré, dvě špatné.
Coldplay mají spoustu hitů, a tak si můžou vybírat. The Scientist je skvělým příkladem toho, že i když napíšete skladbu, která se má líbit každému, od mlékaře po pekaře, nemusíte rezignovat na rozum. Dokonalý kompromis mezi krásou a podlézavostí; kdybych měl vybrat deset nejlepších písniček, které kdy zazněly na stadionu, The Scientist by si vedla zatraceně dobře. Martin v ní dokazuje, že být za každou cenu originální není potřeba – jak to taky chcete v roce 2000 s pianem, kytarou, basou a bicími udělat? Stačí se nechat vést cestami, které pro vás už milionkrát prošlapali jiní, jenom na nich musíte nechat trochu bláta z vlastních bot. Intro s pianem na malý okamžik zastavilo i ty nejnáruživější houpače v bocích a kdo neměl husí kůži, když se přidal zpěv, ten nemá duši. Rád si představuji, že má tahle písnička sílu zastavit na dvě minuty a sedmnáct sekund čas a lapit celý svět v tenké vrstvě skla, a když se potom ke zpěvu a pianu přidá basa a bicí, celé to exploduje a všichni zase můžou, kam musí. Nobody said it was easy, no one ever said it would be this hard – oh, take me back to the start. Kdo tvrdí, že Martin naživo neuzpívá výšky, nemá všech pět pohromadě, protože si se závěrem skladby poradil stejně snadno jako na desce. Což se bohužel nedá říci o publiku.
Schopen dodržovat svoje nesmyslné zásady ad absurdum, dostal jsem se k deskám X&Y a Viva la Vida až před nějakými třemi měsíci a dodnes mě nepřestaly bavit. Zvláště o té poslední si myslím, že na úrovni širocespektrálníhowhateverpoprocku byste těžko hledali konkurenta. Poslední U2 haha, poslední Radiohead hehe, poslední Kings of Leon hoho... Red Hot Chili Peppers – pfff? A tak když došlo na poslední desku, každá skladba, která z ní zazněla, byla zlatým hřebíkem noci. Lost!, Violet Hill a pak...
Na Viva La Vida jsem se těšil od okamžiku, kdy jsem ji slyšel na desce, i když jsem měl vážné pochybnosti o její živé instrumentaci. Podle mě je rock and roll skvělá věc, všechny ty kytary a řetězy, ale když jste schopni rozepsat melodii do notového zápisu smyčcového kvarteta, všechno je ztraceno, tohle nezahraje krásněji ani Steve Vai se všemi svými prsty. Problém je, že kromě smyčců a dominantního rytmu bubnu tam neslyšíte zas tak moc a že by si s sebou přivezli nějaké hráče na housle, jsem si nevšiml. Nakonec se to obšláplo plochým zvukem kláves, ale to nevadilo, ostatně zvuk se valil z obrovské scény do otevřeného prostoru, nebyli jsme v divadle. A co víc, davu se konečně dostalo písničky, kterou si mohl s kapelou opravdu odzpívat. Samozřejmě ne skutečný text (který je mimochodem skvělý a Martin v něm strčí do kapsy kdejakého morálního poetu, navíc s nadhledem a humorem), ale když došlo na „ooooo“, Poláci se do toho vložili se zarputilostí sobě vlastní. Všichni měli radost, že se konečně sešli, a navíc se to dá uzpívat, takže se s každým refrénem přidávalo více hlasů, až se přidal úplně každý a šedesát tisíc hlasů zpívajících „oooo“ letištní plochu rozkmitalo. Bylo vidět, že i kapele se konečně dostalo toho, co od fanoušků chtěla. Byla trochu škoda, že na rozdíl od letošního Glastonbury Martin nepředal zpěv Willu Championovi (on se tak skutečně jmenuje!), který u toho navíc tluče na buben. V jeho podání je skladba sladce nedokonalá, ale člověk nemůže chtít všechno.
Večer končil, kapela přidala Clocks, jejíž popularita mi už napořád zůstane záhadou, a Fix You coby jedinou z X&Y, která by svým textem byla skvělou tečkou, ale... Bylo potřeba ještě připomenout, že si brzy budete moci koupit novou desku, a tak zazněla singlová Every Teardrop Is a Waterfall. A to už bylo vážně všechno – všechny holky už dávno opustily partnery a utopily se v modrých očích Chrise Martina a všichni kluci si uvědomili, že bojovat má smysl, jen když máte proti soupeři aspoň malou šanci (a v Polsku o tom něco vědí).
Coldplay přivezli mamutí show, byly lasery a ohňostroj, jenom holubice chyběly. Stranou toho všeho přivezli skvělou muziku a i když splynutí s publikem neproběhlo dokonale, nevyčetl bych jim zhola nic. Chris Martin a spol. odehráli výtečný koncert, z podia je museli téměř odnést a, jako už po milionté, mi dokázali, jak hloupé a povrchní jsou všechny moje předsudky. Těším se příští rok do Hyde Parku, protože domácí představení se neodrazí od stěny. A víte proč? Because God listens to Coldplay.
Vyšlo ve Full Moonu #16> / 2011.
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.