Andrea Petrovičová | Články / Reporty | 06.05.2013
S odstupom niekoľkých dní je nutné odstrániť nános pracovného prachu, odlepiť od seba takmer medovo sladké pláty Melvins, ktoré priľnuli k jednému z najvyšších jazzových vulkánov, a dostať sa k Predavačovi, Rolandovi a Benemu. A Andymu Bothwellovi.
Pražský c/hudobný bar sa plní mladými ľuďmi, mnohí z nich sú šťastní, v hlave im znejú pesničky idola zo severoamerickej Minnesoty, ktorého neváhajú pre/nasledovať po všetkých štáciách útulnej českej a moravskej krajiny. Dramaturgia večera veľmi vhodne zvolená, kapely medzi sebou hovoria, každá vlastnou rečou, a všetci svorne nerapujú o tom, že rapujú.
Predavač začne ako prvý ponúkať duchárske pesničky upečené z bez/nádejí a sklamaní; trpko sladkastý pamlsok si z lákavého obalu rozbaľuje čoraz väčší počet ľudí a nechávajú sa unášať chuťou rozplývajúcou sa na jazyku. Pokrčený papier na zemi, obsah v žalúdku, energia na ďalšie c/hody.
Bene s fyziognomickou i vnútornou poetikou Oskara Matzeratha kráča krok sem – krok tam, v rytme Rolanda (Kánika) a slov rinúcich sa z vlastných úst. V istom okamihu zabudnutého textu musí prísť na pomoc útla Spam Poetry a potom to už na tretí krát s Európou vyšlo. „Sleduj kámo, v reprákoch ti brní život.“ Hovorí Marián. Vieš to?
A prilieta chod hlavný – Astronaut – na tomto turné prvý raz s kapelou (Oscar Romeo gitara, Moe McNichols bicie). Všetci sa majú v láske a všetci majú v láske Jima Bima. Andyho trénované telo si užíva volnú plochu pódia, občasné osvieženie prináša voda a šatočka dojemne vytŕčajúca zo zadného vrecka. Boli časy, keď sa v ňom nosil hrebeň. Roztúženému hľadisku boli dopriate i The River i The Woods i nové skladby i amarouny-blázinec-špinavéponožky-motýli-skvelétetovanie-romantickýpríbeh rap.
Andy nechodí pre slovo ďaleko, čo potvrdil i v niekoľkých prehovoroch k publiku. Menej je niekedy viac, mieru nech si určí každý sám. Pocit, že Astronaut mieri ku hviezdám, skropila vlahá prvomájová búrka, zmývajúca špinu Vodičkovej do kanálov.
Astronautalis (usa)
1. 5. 2013, Lucerna Music Bar, Praha
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.