Co zazlívat No Distance Paradise?

Challenge Gravity je letošní album mladé olomoucké kapely se zřejmou snahou o mezinárodní přesah. Kromě takových banalit, jako jsou anglické texty, prozrazuje jejich nadregionální aspirace také skutečnost, že album produkoval zkušený Dušan Neuwerth, nebo zvuk připomínající vyzrálé indie kapely. Indie rock, který dovedl během několika let z bující tvůrčí mentality zmutovat do mainstreamového žánru, může dnes milovníkovi alternativní hudby připadat poněkud bezzubý – na druhou stranu ani kryptická intertextualita temného undergroundu není prosta manipulativních citací a výpůjček. No Distance Paradise vědí, co dělají, a je snadné jim to zazlívat. Ale měli bychom?

Kapela se na desce představuje deseti skladbami s rádiovými délkami a ne zrovna extravagantními písničkovými postupy. Což neznamená, že by nedokázali překvapit. První skladba See the Light nastavuje laťku vysoko a mohla by fungovat i jako singl, obsahuje totiž téměř všechny prvky, které ve větší či menší míře najdeme i v dalších písních: třpytivé aranžmá plné delayů, které by mohlo škarohlídům připomínat U2 a které nenechává ani vteřinu prázdnou (podobně, jako to s jiným zvukem dělá Kurt Vile); zpěv, kterému to nejvíc sluší ve vyšších polohách a s reverbem; výrazná dynamika hlasitostí a tendence roztancovávat posluchače. Není divu, že zrovna See the Light si nedávno vysloužila vlastní videoklip – refrén by se dal naživo protahovat do nekonečna a lidi by tančili. Angličtina tu navíc zní asi nejlíp z celé desky, jinde jako by jí ubírala na kvalitě česká přísnost ve vyslovování.

Efekt „všichni ruce nahoru“ si drží i několik dalších písní, například Don't Stay Awake, kde střídá melancholický klávesový popěvek, anebo Realtime s působivými kytarovými disonancemi. Za zmínku stojí propracované bicí, které například v Hands Full of Water mezi verši efektně kolabují, anebo citlivá práce se stereem. Samotné texty vyznívají jako plejáda adolescentních, ovšem nikoliv nevyspělých pocitů, které jsou poměrně evokativní a končívají vzrušenými, tanečními refrény (například Every Single Day).

Poslední skladba Leaves on the Ground je klasická zakončovací píseň a je pochopitelně nejdelší. Končí (po dalším pumpovacím refrénu) ambientními zvuky lesa, což je předznamenání možné budoucnosti kapely, která si vzhledem k demonstrovaným schopnostem smí napříště dovolit i avantgardnější výraz. Nelze jim ale zazlívat, že nejdříve chtějí dokázat svoji relevanci.