CTM Berlin 2018 II.: Schaltzentrale

Letošní heslo CTM „Turmoil“ znamená rozruch či zmatek. Je to taky ten pocit, když jdete tři dny po sobě do Berghainu a vždycky tam je něco úplně odlišného, temperamentem i žánrově. Anebo přijdete na výstavu v Kunsthaus Bethanien (Uncanny Valleys of a Possible Future) a v jedné místnosti je videoinstalace hry piškvorek, kterou napínavě komentuje AI (Lawrence Lek), ve druhé se houpe ze stropu zavěšený žebřík, židle a další náhodné objekty z domácnosti (Peter Flemming) a ve třetí se návštěvník může nechat zmáčknout mezi dva nafouknuté polštáře (Teun Vonk). To vše sledujete s pocitem, že kamkoliv vlezete, bude to hrozně v pohodě. Berghain je v jednu chvíli útulný a komorní a pak najednou velký a prostorný. Říkejme tomu „zvukový klam“.

S útulností a komorní atmosférou si hrála AGF, toho dne jsme při vstupu do Berghainu dostali papírky s návodem, jak ve správný okamžik reagovat. Ten trval přibližně tři a půl minuty, kdy jsme se v účinkující proměnili pomocí „vydávání jakýchkoliv tichých zvuků“ a AGF se mezi náma procházela, aby poznala jednotlivé části tvořící celek. Posteskla si, že je tu zakázáno nahrávat, což v tomhle případě škoda byla, do její kolekce field recordings by to určitě zapadlo.

Na dalším stupínku „komornosti“ se nachází experimentální cellistka Okkyung Lee, jejíž vystoupení bylo asi nejdál od toho, co se normálně v Berghainu hraje, i když energií překypovala a určitě by rozdrtila nejednu technopárty. Pokud kytara Blixy Bargelda v The Bad Seeds představovala umírající koťátka, její cello znělo místy jako glitchující pračka, režim ždímání. Bubeník Cevdet Erek hrál ten den hned dva značně odlišné sety. Středeční program byl vůbec demonstrací toho, co všechno je možné vydolovat z jednoho jediného nástroje, pokud člověk ví, jak si ho nazvučit, jak si pohrávat s rezonancí a v případě Okkyung Lee jak pracovat s fyzičkou. Cevdet Erek ji možná taky měl, ale tolik ji nepotřeboval, vystačil si s velmi minimalistickým přístupem a meditativním výsledkem.

A o finální příčku v kategorii „co prostor dá“ se podělí Hugo Esquinca a Marcus Schmickler. Od Esquincy bylo velmi hezké, že po tom, co do promo textu napsali „zátěžový test obecenstva“, si na stage postavili hlukoměr, který ukazoval „jen“ 110 decibelů. Marcus Schmickler vystupoval po Esquincovi a dal nám na dobrou noc sirény a válečnou zónu.

Ve čtvrtek se Berghain znovu proměnil na klub. A pokud by to tam vypadalo pořád takhle, asi bych se tam nastěhovala. Sice bych pravděpodobně ohluchla a otrávila se třetinkovým Berlinerem, ale co už. Osobním vrcholem večera byl Violence, jehož živé basy převýšily studiovou nahrávku asi o 150%, a pak pohlcující set Schwefelgelb. Vlastně ani nevím, jak dlouho hráli, ale bylo to tak akorát, aby trans vydržel po celou dobu, bez ohledu na to, jestli byl člověk uprostřed parketu anebo zevlil na houpačce u baru. Naléhavost. Emancipace. To je ten Turmoil.