Články / Recenze

Danny Brown je starej skřet

Danny Brown je starej skřet

Lukáš Pokorný | Články / Recenze | 05.03.2014

Danny Brown patří do malé (ale rostoucí) skupiny rapperů, kteří v poslední době strhli pozornost k jinak opomíjenému žánru. Brown na poslední desce, jak naznačuje i název, dospěl: drogy už nejsou na první místě, místo nich se bilancuje a vzpomíná.

Danny Brown vypadá na první pohled jako skřítek – a vlastně tak místy zní i na svých deskách –, jeho nevšedně zabarvený hlas v některých chvílích připomíná Albarnův projekt Gorillaz nebo o něco temnějšího Gonjasufiho. Toho Brown mimikruje nejen hlasem. Detroitský rapper se sice na nové desce „uklidnil“, ale člověk si při jeho historkách o mírnění existenčních úzkostí pořád připadá lehce sjetý. Možná právě tohle, vedle „liliputského“ hlasu Browna a jeho zálibě v Joy Division a Radiohead, pomáhá obrušovat hrany žánru jinak závislého na ostře rámovaných individualitách. Ve výsledku je totiž jeho nová deska Old rozostřeným výletem do Brownovy pěkně „rozjebané“ duše a obrázkem jednoho neutěšeného osudu.

Brownův příběh připomíná klikatou životní cestu nestora amerického rapu, nedávno zesnulého Gila Scotta-Herona. Browna se sice rodiče snažili držet na uzdě a ubránit vlivu gangsterských partiček a drog, ale podařilo se jim to jen částečně. V devatenácti měl Danny na krku první žalobu, vězení ho dostihlo až po pěti letech ukrývání. Po návratu z lochu se rozhodl definitivně pro dráhu rappera a po třech letech vydal debut The Hybrid. Následovala opěvovaná XXX a v roce 2013 i třetí v řadě, album Old. Toho si okamžitě všimla americká média a Brown, mimo jiné prý autor písně z další desky věhlasných The Avalanches (!) a kámoš Purity Ring, se ocitl v centru pozornosti. Jeho příběh se neposlouchá jednoduše, ale paradoxně baví.

Není divu. Old se prochází různými plochami, největší dopad má ale na „první straně desky“. Tady zaujme hlavně hašišovým kouřem cloněná Torture, ve které se Brown vrací do vězení („All the Shit That I´ve Seen, Nigger, Is Torture...“), ale také futuristická Gremlins, která jako by vypadla z alba zmiňovaných Gorillaz. Obě působí díky pravidelným, splašeným bicím, hutným delayům a vynikající produkci jako výpovědi někoho, kdo to balí. Jenže pak přichází křehčí (a asi nejlepší) skladby Lonely a Clean Up a s tím, jak končí první strana, končí taky jeden „narativ“ – ten o člověku, který dlouho hledal a bral se, možná, až příliš vážně. Na poslední skladbě první části Red 2 Go, prošpikované elektronickými spirálami, se Brown příznačně ptá: „Is Anybody Scared? I´m Ready to Go.“ To, co následuje, je pak jeden doklad za druhým, že Brownovi strach není vlastní: na důkaz své osobní a hudební transcendence zpívá ve vyšším rejstříku, kombinuje bizarní, experimentální elektroniku a ženské vokály (nejlépe v Dope Song) a zřetelně se přesouvá z barové židličky na parket (panáka a cigaretu samozřejmě stále pevně v ruce – viz Smoking and Drinking). Výjimky sice existují i zde - třeba vynikající Kush Coma, ve které si svůj part střihl A$AP Rocky, nebo hypnotická Float On (za přispění skvělé Charli XCX), jinak jsou ale odlehčenost a touha se bavit (čti uniknout) téměř hmatatelné... Brown stárne a zraje, rozervanost zůstává. Naštěstí pro nás.

Info

Danny Brown – Old (Fool's Gold, 2013)
http://xdannyxbrownx.com

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Úprimná láska k hudbe (Alfie Templeman)

Jakub Veselý 21.11.2024

Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.

Spojit žánry a vysvobodit z melancholie (Jiný metro)

Magdalena Fendrychová 11.11.2024

Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.

Pořád překvapivý soundscape (The Necks)

Žofie Křížková 05.11.2024

Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.

Románek pozdního léta (Julia-Sophie)

Sára Prostějovská 28.10.2024

Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.

Rod se i přes nesnáze podařilo zachovat... (Rod Draka, druhá série)

Šimon Žáček 28.10.2024

Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?

Inšpiratívna periférna osmóza (JAMA 2024)

Lea Valentová 25.10.2024

Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.

Dekonštruovať tradície (Nathan Bowles Trio)

Michal Berec 05.10.2024

Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.

Ďalší výlet dovnútra (Kee Avil)

Richard Michalik 31.08.2024

Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).

Nádej na vyslobodenie emócií z masy chladného betónu (Jack the Hipper)

Jakub Veselý 30.08.2024

Názov Doomer Music je na mieste a album nám prináša pohľad do sveta, v ktorom sú ľudské emócie potlačené, kde môžeme vidieť len drsnú schránku panelových domov.

Kluci od velkých jezer z Ohia objevili svět (Cloud Nothings)

David Stoklas 27.08.2024

Final Summer je deska, ze které čiší životní síla a touha něco dělat. A dělat to navzdory příkořím.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace