David Čajčík | Články / Recenze | 26.08.2013
Americká scéna a kapely typu Wolves in the Throne Room a Agalloch si z norských devadesátek berou hudební postupy očištěné od satanistické mytologie a posílají je zpět do Evropy ve formě, kterou zarytí „černokabátníci“ ztěžka dešifrují. Stejně jako obal druhého LP kapely Deafheaven – Sunbather. Ta se v domovském San Francisku skutečně koupe ve slunci a barva artworku tomu odpovídá. Ve srovnání s autenticky kontroverzním obalem bootlegu Mayhem Dawn of the Black Hearts můžeme mluvit o black kýči. Nebo o dospělosti.
Jedna encyklopedická informace, která se hodí. Sunbather vyšlo, stejně jako předchozí album Roads to Judah, na labelu Deathwish Inc., jehož úctyhodné soupisce dominují zejména Converge jako domovská kapela zakladatele Jacoba Bannona (ten epileptický maniak za mikrofonem). A proč jsou tam zrovna i Deafheaven? Snad díky screamu? Nebo protože jsou prostě dobří?
Sedm songů na desce rozhodně nenásleduje tradiční kompozici sloka-refrén-sloka (sleduje ji vůbec ještě někdo?), ale místo toho staví dlouhé, více než desetiminutové opusy. Ty pak prokládá kratšími experimentálními díly, jejichž hlavní smysl tkví pravděpodobně v tom, abychom si alespoň na chvíli odpočinuli, což ani není třeba. Ačkoli deska není tak dlouhá, aby popisovaná regulace začala nudit, přesto budete „výplňkové“ skladby dřív nebo později přeskakovat. Zbytek je totiž až moc sexy.
Čtveřice delších kusů ukazuje přesně to, o čem už byla řeč. Blackmetalová agresivita a brutální blast beaty jsou zakomponovány do líně se převalujícího postrockového aranžmá a vzletné bicí se vznášejí jako mlha nad San Francisco Bay. Místo těžkých úderů na hi-hat se dočkáme spíš lehkého šimrání na rideu, jež mimo jiné neutápí vokál George Clarka a „dovoluje“ textům vystoupit do popředí, ač jim ve výsledku příliš rozumět není. Jsou abstraktní, výrazově bohaté a slovo satan v nich zazní přesně... ani jednou.
První song Dream House startuje ostře. V průběhu se mění v totální post-rock, kdy od sebe harmonické pasáže oddělují čtyři tupé údery kytar, jako by na znamení pro zvednutí rukou a jejich opětovné spuštění pod vlivem emočně vypjaté sólové linky. I’m dying. Is it blissful? It’s like a dream. I want to dream. Po typicky postmetalové a ještě typičtěji skvělé Sunbather následuje Please Remember, nejexperimentálnější věc alba. Kytarové smyčky puštěné pozpátku (asi?), do nich promlouvající zmatený a zdeformovaný hlas Neige z Alcest. Jaké poselství se za tím skrývá, asi nezjistíme, noise postupně přehluší veškeré pokusy o identifikaci jakýchkoliv slov, smyslu, melodie a akustická kytara nás přesvědčí o tom, že nic z toho se nestalo. Nakonec The Pecan Tree, poslední ukázka mistrovství v inteligentním bordelu, subtilních harmoniích a neotřelé „blackgazeové“ kompozici.
Dřív jsem měl tendenci nejdelší skladby na albech přeskakovat. Při přehrávání Sunbather si přeju, aby vše trvalo ještě dvakrát tak dlouho. Můžu to brát jako životní posun? Nebo jako důkaz toho, že Deafheaven vytvořili výbornou desku, ve které (a uvědomuju si to klišé) při každém poslechu objevíte něco nového? Spíš bych řekl, že to jsou Deafheaven, kteří se posunuli blíže k dokonalosti.
Deafheaven – Sunbather (Deathwish Inc., 2013)
www.deafheaven.com
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).
Jakub Veselý 30.08.2024
Názov Doomer Music je na mieste a album nám prináša pohľad do sveta, v ktorom sú ľudské emócie potlačené, kde môžeme vidieť len drsnú schránku panelových domov.
David Stoklas 27.08.2024
Final Summer je deska, ze které čiší životní síla a touha něco dělat. A dělat to navzdory příkořím.