Dostatečně nesmiřitelní Bad Religion

Je to zhruba patnáct let, co jsem Bad Religion spustil z uší, ale ani mě nepřekvapuje, že potkávám úplně stejnou kapelu. A co je hlavní, tohle poznání není spojené s žádným rozčarováním, spíš naopak. Chlapíci hrnou pořád ten samý melodický punk rock, se stejným zápalem a přesvědčivostí, jako když jim bylo dvacet. Zatímco jejich slavnější následovníci Green Day, The Offspring a další mezitím zažívali vrcholy i strmé pády, kariéra Bad Religion vykazuje obdivuhodnou stabilitu. Nikdy se nestali objektem masové popularity, ale taky nikdy nemuseli propadat depresím z komerčních debaklů.

A platí to i o muzikantské invenci. Samozřejmě že se i na jejich šestnáctém albu najde nezanedbatelné procento žánrových kolovrátků, ale ani ty nepostrádají mladistvý švih a dostatečně je vyvažuje přítomnost rovněž nemalého počtu opravdu povedených, hitových čísel. K takovým lze řadit třeba titulní True North, Fuck You, In Their Hearts Is Right nebo Nothing to Dismay, ovšem chytlavých momentů je víc. Razance nikdy nesklouzává k bezduché naštvanosti. Bad Religion už za ta léta dobře vědí, co a jak chtějí říkat, a melodický i průrazný vokál Grega Graffina je pro takový způsob vyjádření jako stvořený. Ostří jejich kritických výpadů neotupuje ani promyšlená práce s vícehlasy (Hello Cruel World, In Their Hearts Is Right), muzika zůstává i v takových chvílích dostatečně nesmiřitelná.

True North mě ujistilo o neuvadající energii punkových pionýrů, o poctivosti, věrnosti i písničkářském umu. Pravděpodobně sice nezpůsobí, že bych s nimi na další léta opět spojil svoje kroky, ale vědomí, že se k jejich muzice můžu bez obav ze zklamání kdykoliv vrátit, taky není k zahození.