Fanouškovská #1: David Bowie

Jak se jeho žena Iman svěřila v nějakým holčičím plátku, David Bowie sedí doma, maluje a věnuje se dceři. Nic neskládá, nevystupuje, zato úspěšně terorizuje své fanoušky vydáváním různě speciálních edicí svých starých alb. Jaká úroda pro magora (fanouška), který ochotně otevře peněženku, kdykoliv se kolem hvězdy něco šustne. Třeba vloni. Album Station to Station (1976) patří rozhodně k tomu lepšímu, co z Mistrovy dílny vypadlo. Ale upřímně – já ho mám na cédéčku už skoro dvacet let, pak jsem si ho musel pořídit v Rykodisc verzi (1993), taky vyšel digitální remaster (1999) a Japonci před pár lety přispěchali s mini LP replica edicí (2007). Jenže letošní special edition je zajímavá proto, že obsahuje spoustu hudby i informací navíc, a to nemluvím o deluxe edition, ve které je to samý plus ještě mnohem víc. Myslíte, že se spokojím s deluxe, kde už je fakt asi všechno? Kdepak... Musím mít obě.

Proto tak rád jezdím do Barcelony, kde je poblíž bulváru La Rambla ulička, ve které pořídíte spoustu bootlegů. Proto miluju Asii, kde koupíte na stánku spoustu fejků, na kterých jsou přeházený názvy skladeb, spousta textu v čínštině, malajštině, co já vím, všechno vypadá jako rozsypanej čaj a občas vás překvapí, že disk má úplně jinej obsah než obal. Zkrátka tohle všechno dohromady tvoří sbírku a ten, kdo se takto pinoží, není magor, ale sběratel. Ale jedno druhé nevylučuje. Ano, mohl bych strávit měsíc na internetu a všechno si to objednat dohromady, vysolit celej roční příjem a pak to všechno mít doma, ale to bych se ochudil o radost muškaře, který šmejdí řekou a čeká, kdy se mu na háček pověsí štika. Když vejdu do obchodu s cédéčky, tak se mi rozbuší srdce, nemůžu se odtrhnout, prohledám novinky, bloumám mezi regály a pak to stojí spoustu peněz, ale hlavně nakonec dorazím ke štítku David Bowie, kde pečlivě osahám konečky prstů všechny obaly se značnou nervozitou, kdy na mě vykoukne obal, kterej neznám.

A jestli všechny nahrávky poslouchám? No dobře, aspoň jednou jsem si pustil všechny, ale třeba u bootlegů málokdy víckrát. Kvalita nahrávky je leckdy neslučitelná s ušima normálního posluchače, ale o to tady vůbec nejde. Jde přece o sbírku. Na internetu jsem našel databázi Bowieho bootlegů a spadla mi čelist. Paráda, tohle se reálně nedá sehnat ani během deseti životů, takže nemusím propadat malomyslnosti, že už mám všech jeho třicet osm oficiálních desek ve většině verzí, a tudíž bude brzy po zábavě.

Space Oddity *1969
Majorem Tomem to začalo asi nejen pro mě. Hit. Tuhle skladbu jsem slyšel z rakouského rádia O3 někdy kolem svých dvanácti let, v půlce osmdesátých, bez hudebních souvislostí, někde mezi Duran Duran, Sandrou a jinými mými oblíbenci těch let. Nezapomenutelný zážitek, jméno David Bowie se dostalo pod kůži. Dramatická sloka přecházející v bombastický refrén, akustická kytara, spousta melodie a opravdu kosmická atmosféra. Ještě že jsem tehdy neviděl klip, Bowie v něm vypadá fakt příšerně. I když pořád v intencích svého budoucího alter ega Ziggyho Stardusta... Každopádně v půlce osmdesátek, kdy jsem tuhle krásu objevil, byl Bowie popový hrdina první velikosti, duety s Tinou Turner, Mickem Jaggerem nebo Freddiem Mercurym hovoří za vše. Když jsem koukal na rakouské televizi na záznam koncertu z Bowieho Serious Moonlight Tour, nestačil jsem se divit všem těm dechům, odbarveným vlasům, tanečkům a megalomanské atmosféře, srovnatelné snad jen s tím, co dělal Michael Jackson. Křehká Space Oddity vyčnívala, zbytek jsem lehce odzíval, snad mimo Ashes to Ashes, kde se vrací Major Tom, hrdina Space Oddity. Řekl bych, že tohle bylo blbý načasování na seznámení s Vévodou. Byl jsem ještě moc malej a Bowie králem diskoték.

Absolute Beginners *1986
Tenhle song pořád hrálo rakouský rádio a u nás se to nedalo nikde sehnat. Abych zapůsobil na spolužačku ze třídy, koupil jsem v Alfa pasáži vinyl (cédéčka, šmarja, ještě nebyly) Let’s Dance za 120 kaček. Jenže za totáče u nás vycházely desky s letitým zpožděním, takže na desce z roku 1983 tahle úžasná skladba prostě být nemohla. Na spolužačku jsem tehdy sice nezapůsobil, ale vinyl se uhnízdil na mém gramofonu a posléze i v mé hlavě. Filmové skladby šly Bowiemu vždycky skvěle – Absolute Beginners je působivá píseň, klenutá melodie, ploužák pro holky. Tahle singlová věc válcuje celou Bowieho tvorbu druhé půlky osmdesátých let, mrkněte na YouTube na klip, odpustíte mu i tentokrát hrozný peroxidový vlasy.

Heroes *1977
Berlínská zeď. Těsně před revolucí jsem objevil avantgardu – placky Low, Heroes a Lodger, na kterých spolupracoval s Brianem Enem, jsou z úplně jiné galaxie. Bowie rezignoval na komerční úspěch a hledal cestu ven z drog, frustrace, slávy, Ziggyho Stardusta. V Berlíně. Srovnejte s Nickem Cavem, stejné město, genius loci. Hypnotický rytmus, silnej text, soundtrack k dospívání. Tohle si člověk snadno zamiluje. I v obrázcích to funguje – hubená silueta zpěváka nasvícená reflektorem zezadu. Rockotéky ve Véčku – tehdy byly za hrdiny kapely z labelu 4AD, gotika Sisters of Mercy, Bauhaus, Siouxsie, The Cure. A Heroes:

I can remember
Standing, by the wall
And the guns, shot above our heads
And we kissed, as though nothing could fall
And the shame, was on the other side
Oh we can beat them, for ever and ever
Then we could be Heroes, just for one day