Hádanky z Utrechtu #4: Weird pop

Neděle večer, Café DeRat, Utrecht, Nizozemí. Po dvou dnech se setkáváme znovu na místě činu, opět s Koenem. Vypráví o odpolední session místních kapel, kterou jsem bohužel propásl. Čtvrtý den festivalu – únava, pomalost i přehršel vjemů. Tentokrát jsou s námi ještě zástupkyně slovenské výpravy, s Paulou z Nové Cvernovky na doporučení místních zkoušíme belgický pivní speciál gueuze Cantillon. Chutná to jako oranžové víno, shodujeme se a padne i vzpomínka na Oranžistu od Slobodného Vinárstva. Vedle hrají tři pánové nějakou deskovou hru, kolem se prohání dvě kočky. Je tu klid. Butikový festival.

Butikový i proto, že si na něm můžete dovolit podobné pauzy, byť každá z nich stojí hned několik koncertů. Jenže přísun vjemů je tak intenzivní, že jsou vydechnutí nutná. Zvlášť u akce, která trvá čtyři dny. Máme tu skupinový chat, do kterého chodí jedno hodnocení za druhým. Weird pop, píše někdo o koncertě dvojice Panda Bear a Sonic Boom, což mi sedí nejen na jejich hudbu, ale na celé Le Guess Who?. Slovo populární tu dostává úplně jiný význam, příkladem budiž nedělní koncerty Horse Lords nebo Gnod, nabité k prasknutí. Horse Lords hráli před pár dny v Praze, pár desítek lidí v Punctu si je prý užilo náramně. Tady prodávají merch po kilech ještě několik hodin po koncertě. A je to tak v pořádku, tady jsou jejich lidi. Ze všech koutů světa. Pár hodin před koncem akce přichází email od pořadatelů, že návštěvníci letošního ročníku festivalu se do Utrechtu sjeli z padesáti různých zemí. Padesáti.

Thiago Nassif byl pro mě jedním ze zásadních lákadel letošního ročníku, jeho desku Mente jsem v roce 2020 protáčel neustále a dodnes si ji pravidelně pouštím. I proto raději vynechávám odpolední program, čtvrtý den začínám rovnou v Ekku. Jen aby toho nebylo moc, říkám si, když vidím, jak jsou Nassif a spol. rozjetí. Poťouchlé i poučené, po dvou třech skladbách si to všechno skvěle sedá, principiálně jde o podobnou věc, jakou udělala předevčírem Lucrecia Dalt. Obě alba jsou tak vycizelovaná, že to živě nejde zopakovat, takže je na čase změnit aranže i dynamiku. Thiago Nassif se do toho ponořil ještě hloub, z jednotlivých skladeb zůstaly pouhé fragmenty, kterým dává úplně nový kabát producentka a sound designérka Bella. Ta na sebe právem strhává možná ještě víc pozornosti než Nassif. (Až do včera jsem nevěděl, že existuje něco jako light theremin.) Zároveň ale nejde o žádné konceptuální divadlo, pokroucený elektro funk v podání trojice neztrácí tempo a rytmus ani v těch nejtišších pasážích. Skvěle vygradovaný set zakončuje Soar Estranho s repetitivním proto rapem. Parádní.

Z Café DeRat procházíme vyprázdněným centrem zpět k Tivoli Vredenburg, ani se nechce věřit, že nás ještě čeká The Bug nebo závěrečná afterparty, útlum je zjevný. Bug s all stars sestavou fajn, i když některým se to zdá potichu, po chvíli mizím na houpavé duby v podání Dennise Bovella. Silly Games pochopitelně chybět nemohou, ve čtvrtek v Kasárnách si je pustíme také. Nejlepší ročník, zase, říkám při závěrečném setu DJ Fitze a jeho crew šéfovi festivalu Bobu van Heurovi, který se u toho potutelně culí, vypadá spokojeně. Při Fitzově setu je Shazam v permanenci, některé věci ale ani algoritmy nepoznají, latino verzi velvetovské klasiky Venus in Furs si ještě budu muset dohledat. Nakonec to vzdávám, telefon míří do kapsy a doluji poslední zbytky sil k úlevnému tanci. Zůstáváme s Mášou až do poslední skladby, naštěstí tady mají rozum a ve tři se rozsvítí. Takhle dlouho jsem tu snad poslední den ještě nebyl. Nejlepší ročník. Tak za rok.