Hjaltalín: GusGus střihnutí depresivní bezvýchodností Portishead

Na sklonku minulého roku se po tříleté pauze vrátili s novou deskou hudební chameleóni a aranžérští eklektici, kteří patří k tomu nejzajímavějšímu, co na Islandu v poslední dekádě vzniklo. Tahle kapela nám už od své první desky nabízí mix toho nejlepšího, co se (nejen) v populární hudbě událo za celé minulé století. A to bez toho, že by jejich hudební citace byly jen prázdná gesta a laciné pokusy zavděčit se. Jejich kombinace folk-popu, indie rocku a soulu stojí na mistrné souhře sedmičlenného ansámblu (vzhledem k obsazení si dovolím použít toto slovo, viz zásadní role jinak populární hudbou opomíjené fagotu), navíc kapela má nepopsatelné a originální fluidum, jakousi „islandskou roztomilost“ (terminus technicus), jež se táhne za islandskými projekty už od Sigur Rós a pro které máme coby Středoevropané slabost. Poslechněte si první album Sleepdrunk Seasons a pochopíte, o čem mluvím

Těžko si představit větší maximalismus, než svěřit materiál do rukou symfonického orchestru, jak to kapela udělala na předchozím, hudebními cenami ověnčeném albu Terminal. Proto je logické, že na nové nahrávce na to jdou přesně naopak a snaží se zvuk prostorově srazit na minimum, čímž v diskografii kapely vzniká další zajímavý kontrast.

Ve zkratce by se dalo říct, že cestu, kterou se Enter 4 ubírá, jasně vymezuje už singl Myself (doporučuji videoklip). Islandská roztomilost je pryč, veselé a bezstarostné texty o cukru a motýlech zrovna tak. Atmosféra je zhuštěna do místy až bolestné naléhavosti, torzo skladby tvoří především tvrdošíjný beat na bicí a ruchy a samply (žádný z těchto prvků na dřívějších deskách nenajdeme), do kterých se hlas frontmana Högniho Egilssonona užírá závistí. Katarzní refrén s hlubokými oktávami na klavíru je jedním z nejlepších momentů vůbec. Objevují se však i typické polohy, které nám kapela už nejednou představila. Jako kontrast k novému zvuku pak funguje například skladba On the Peninsula, která by se klidně mohla objevit na jakémkoliv předešlém albu.

Na první poslech se jedná o nečekané zjevení v dosavadní diskografii kapely, na poslech druhý se začnou objevovat asociace jako GusGus (islandská elektronická superkapela, kde působí i Högni Egilsson) střihnutí depresivní bezvýchodností Porstishead. Vše zabaleno do soulového vokálního projevu (viz úvodní skladba alba Lucifer/He Felt Like a Woman). Hjaltalín opět dostáli své pozici nepolapitelné a nezařaditelné entity plující ve vodách populární hudby a po spolupráci se symfonickým orchestrem ukázali, že ani soudobé trendy elektronické hudby jim nejsou cizí a umí jich využít plně ke svému prospěchu.