Intergalaktický arzenál Teeth of the Sea a Jurij Gagarin

Doteď si vzpomínám, jak jsem po poslechu Your Mercury psal nejmenované agentuře, jestli by tyhle cápky nechtěla přivézt. Pokud možno hned. Londýnští Teeth of the Sea mě totiž tehdy spláchli. Úplně. Totéž se jim podařilo i na jejich pražské premiéře.

Někdy se stává, že vám prostě všechno do sebe nádherně zapadá. Pražský koncert skotských The Cosmic Dead a Londýňanů Teeth of the Sea nesl všeříkající název: „Světový den letectví a kosmonautiky + 4 dny“. Je možné, že jiní by se po jeho významu museli dlouho shánět, těm, kteří slaví narozeniny v den velkého úspěchu Sovětského lidu, bylo jasno hned. 12. 4. 1961. Vesmírný koráb Vostok 1, kosmodrom Bajkonur. 108 minut v kosmu a téměř polozapomenutá věta: Boga Nyet! Jurij Gagarin poprvé ve vesmíru.

O 52 let a 4 dny později. Strahov 007.
Myslím, že na oslavu tak důležitého dne nemohla padnout lepší volba. Teeth of the Sea, kteří na pražském koncertě předskakovali kapánek hustějším The Cosmic Dead, se vytasili s obdivuhodným intergalaktickým arzenálem. Je pravda, že bych mohl zaplácat dva odstavce popisem vizáže kytaristy, klona Sida Viciouse, navíc s podobně punkovými manýrami. K čemu by to ovšem bylo vis-à-vis koncertu, který doslova mluvil sám za sebe? Připouštím, přijít na chuť koktejlu namíchaného z neomalenosti Throbbing Gristle, kakofonie Boredoms, nasládlé kineze Can a rohypnolové pohody Ena není úplně lehké. A platí to dvojnásob v případě, kdy důvěrně známá díla z desek Orphaned By the Sea (2009) a Your Mercury (2010) vysílají daleko silnější elektrické výboje, než byste si kdy mohli představit.

Jenže v okamžiku, kdy si zvyknete na chaoticky namixovanou hudební směsici a napojíte se na vám nejpříjemnější část, máte vyhráno. Kdybych použil kosmologickou terminologii, Sedmička byla v úterý večer plná malých průzkumných modulů: myriády kytarových efektů, rituální údery bicích, zvukové spirály a beaty, mimořádně ulítlé zvuky baskytary a skoro něžné naříkání trubky (pokud se nepletu, zazněly mimo jiné Latin Inches, You’re Mercury a A.C.R.O.N.Y.M.). To vše ordinované neopatrně, záměrně v míře přesahující maximální doporučenou dávku: to, co z TOTS dělá velmistry ve svém oboru, je jejich schopnost dát zdánlivě neřízenému, vše pohlcujícímu chaosu ksicht, na který do smrti nezapomenete. Na srpen chystají tihle potrhlí geekové novou desku – nezbývá než doufat, že až budeme slavit 53. gagarinovské výročí, přesunou se kluci do většího sálu a zahrají před více lidmi. Tam by jejich expanzivní hudební žonglování mělo jistě daleko větší dopad.

The Cosmic Dead na to šli z opačného konce: místo chaotické extáze ordinovali riffovou terapii. Prim hrála dominantní basa, klávesy se ztrácely někde za zdí kytar a bicích, takže kosmický efekt byl poněkud utopený ve vlnách kytarových riffů. Obě kapely si během koncertu vyzkoušely svého druhu hlasový projev: u TOTS to kvůli zvukovému zahlcení nevyšlo, u kosmických mrtvol to naštěstí brzy skončilo.

Místo vesmírné jízdy, ve které čekáte nečekané, se tak u The Cosmic Dead jednalo o docela předvídatelnou hardrockovou jízdu s prvky stoneru – a nechci, aby to znělo negativně. TOTS se svou záplavou elektronických efektů, chutí hrát na dřeň až tam, kam to půjde, se nedají s The Cosmic Dead srovnávat. Ti mají totiž daleko těžší, ale přitom dynamičtější a přímočařejší jádro. Po téměř hodinové opiové jízdě jsem se cítil spíš na usazené zenové debužírování než halucinogenní jančení. Ať už tak či onak, Gagarin by měl zaručeně radost.