Kdyby Master’s Hammer hráli na Miss, Římani by rovnou mohli začít věšet

Dvacet jedna let uběhlo od Euronymovy vraždy, kytaristy Mayhem a nadšence, který chtěl vydat Master’s Hammer na svém labelu Deathlike Silence. To je taky připomenuto ve skladbě Pod vrstvou prachu, s humornou poetikou Štormovi vlastní. Dvacet jedna let uteklo od Jilemnického okultisty. Deset let od smrti Quorthona, vedoucího člena Bathory, průkopníka viking metalu, věčného zdroje inspirace nejen pro black metalisty druhé vlny. A v roce 1987 vznikli Master’s Hammer. Ten samý rok se z Black Death stali Darkthrone, všechno souvisí se vším.

To, co jednotlivé skupiny True Norwegian Black Metalu spojuje, je svébytná autentická forma. Jasně rozpoznatelný ksicht, nehledě na černobílý nános corpsepaintu. Fenriz s nadsázkou tvrdí, že Master’s Hammer byli první norskou blackmetalovou kapelou. Jestli něco charakterizuje pánovo kladivo, tak je to nekompromisní osobitost. Ať už posunou hranice kamkoli se jim zachce, budou touto optikou nejryzejším blekýřem, stejně jako Darkthrone či Mayhem. Od svých severských „následovníků“ se liší především humorem a nadhledem. „Jak by vypadaly katolické hřbitovy, kdyby Římané místo křižování věšeli?“ Jistě, na stejnojmenném obrazu Jaroslava Panušky je sotva něco humorného, přesto koresponduje s omamnými vizemi i náturou pánova kladiva.

Výraznou hudební stránku doplňují vypravěčské texty plné zvukomalebných archaismů, neotřelých, někdy komických obratů, absurdit a psychedelických vizí. V šestém kruhu ohně jménem Vagus Vetus, jež je weltschmerz výpovědí poutníka zhnuseného modernitou a k ní se vztahujícím vývojem, zaujme kromě bohaté jazykové obrazotvornosti i satirický tón skladeb. Ničení zavedených zvyklostí přichází se songem Zvířecí zvuky, kde Štorm opět s vtipem jemu vlastním reflektuje dosavadní tvorbu i nahrávání nové desky. Refrén „Fanoušku, bez těch zvířecích zvuků, by to nešlo?“ pobaví i toho největšího nihilistu, i když to asi nikdy nepřizná.

Vychází to už ze samotné podstaty Master’s Hammer, že i nové album bude pro posluchače neobeznámené s kořeny černého kovu vtipem, kterému se nesmějí, protože mu nerozumí. Zasvěcení v tom najdou šlágr, narkoticky omamný květ sarkastického zla. Zatímco v Norsku, kde si black metal od prvotní fáze, kdy byl považován za nebezpečný teror a hrozbu pro společnost, za dvacet let upevnil pozici oficiálně uznávaného kulturního dědictví. Ačkoli se Master’s Hammer těší přízni domácího publika, nejčastěji o nich hovoří právě pamětníci počátku druhé vlny a Fenriz, bubeník Darkthrone. Těžko si představit, že by Master’s Hammer vystoupili v rámci soutěže krásy, tak jako to učinili Satyricon doma v Norsku. Na otázku, kdo si uchoval tvář, poté, co byl smyt corspepaint, není těžké najít odpověď.