Kůže, pot a rock'n'roll. Black Rebel Motorcycle Club.

Kůže, pot a rock'n'roll, málokdo to umí líp. Jenže záhy po vydání mimořádně podařené desky Beat the Devil's Tattoo se nad budoucností zavedené značky Black Rebel Motorcycle Club počal vznášet otazník. Nebo spíš Damoklův meč. To když během turné v roce 2010 náhle zemřel basákův otec Michael Been, jenž s BRMC jezdil coby dvorní zvukař a navrch zastával roli jakéhosi nehrajícího kapitána. Stál u zrodu kapely, měl zásadní vliv na podobu desek a zároveň fungoval jako tmelící element schopný rozlousknout zdánlivě neřešitelná tvůrčí dilemata či usměrnit mladickou nerozvážnost. Především jeho zásluhou se Black Rebel Motorcycle Club obešli bez dohledu najímaných producentů a Leah Shapiro, která za bicími nahradila potížistu Nicka Jaga, díky Beenovi dokázala snadněji přivyknout klimatu velké kapely. Jeho památce je věnována skladba Let the Day Begin z repertoáru skupiny The Call, ve které dřív působil. Šlo o první coververzi, kterou BRMC kdy nahráli. Vyšla v roce 2013 na desce Specter at the Feast, která v diskografii kapely zastává funkci rozhárané, překlenovací nahrávky, jejíž vznik byl v mnoha ohledech zkouškou ohněm. Brzy však mělo být ještě hůř.

Bubenici Leah Shapiro totiž na následujícím turné začaly pronásledovat zdravotní problémy, ze kterých se vyklubalo závažné onemocnění nervové soustavy. Basák Robert Levon Been s kytaristou Petrem Hayesem však odmítli hledat náhradu. Kapela na neurčito vyhlásila hibernaci zasvěcenou péči o nemocnou spoluhráčku, která se dávno stala členkou rodiny. Prognóza? Krajně nejistá. Ve světle okolností je proto letošní studiovka Wrong Creatures malým zázrakem, jenž dokládá návrat z říše nejistoty a opatrně naznačuje vidinu světlejších zítřků. Z dvanáctiskladbového tracklistu nejnápadněji vyčuhuje skočný singl Little Thing Gone Wild. Punkem načichlá zběsilost chytne na první dobrou a leckomu připomene vypalovačky jako Rival nebo Hate the Taste, s nimiž kapela slavila úspěch po vydání minulého alba. Až to zdálky vypadá, jako by BRMC stůj co stůj potřebovali vyslat do světa spolehlivý hit s jasným vzkazem „pořád jsme tady a pořád umíme“. Zbytek nahrávky je co do nálady úplně jinde. Počínaje tribálně ambientním otvírákem DFF a konče flašinetářskou repeticí na pozadí psychedelického úletu Circus Bazooko. Hammondky a táhlé bluesové riffy v doprovodu vzpomínek na Gilliamův celovečerní drogový úlet Strach a hnus v Las Vegas. Co chtít víc?

Poprvé v historii se BRMC svěřili do rukou producenta. Volba padla na zkušeného Nicka Launayho (Yeah Yeah Yeahs, Nick Cave and the Bad Seeds) a soudě dle vybroušeného zvuku ctícího dědictví předešlých desek si kapela lépe vybrat nemohla. Na druhou stranu, kdo čekal album reflektující bezbřehý optimismus z návratu na scénu, přepočítal se. Tahle sestava si až příliš dobře pamatuje, čím vším si v uplynulých letech prošla. Wrong Creatures je tak deskou hloubavou, nepředvídatelnou a melodicky až neskutečně pestrou. Nad rámec zasněně zvonivých kytar (Spook) a baladického temnocitu (Haunt) skýtá v závěrečné hymně All Rise krom piána i netradiční a pro kapelu netypické smyčcové aranže. Přesto nahrávka působí navýsost sevřeně. V nestřežených momentech dokáže uhranout kvílivými sóly z drsné školy, zároveň se nestydí zpomalit a neštítí se ani meditativních poloh (Question of Faith, Calling Them All Away). Skladby zdobí rafinovaná dynamika, žánrová neukotvenost vystupuje do popředí jako jedno z poznávacích znamení.

Snaha o zachování kontinuity se u BRMC nijak dramaticky nepere s potřebou přirozeného vývoje. Naopak. Rukopis kapely zůstává čitelný, životem poučená trojice jen začala psát nové příběhy. Tu posmutnělé, tu nasupené, ale za všech okolností vyprávěné s obrovským zápalem. Vlastně se toho tolik nezměnilo. Dva plus jedna, nekoukají vlevo ani vpravo a dál dělají, co se jim zlíbí. Tak jako legendární hejsek Marlon Brando v Divochovi, černobílé klasice, která dala kapele Black Rebel Motorcycle Club jméno. Jejich nejnovější deska není prvoplánově vstřícná, zato je upřímná a nekompromisní. A to se cení.