Jiří Fiedler | Články / Recenze | 28.08.2014
Počátek fenoménu Lana Del Rey se datuje do chvíle, kdy se na youtube objevil klip Video Games, kde dosud neznámá zpěvačka netradičně znuděným a na svůj věk dospělým hlasem kritizovala život bohatých, ve kterém sama vyrůstala. To bylo na podzim roku 2011. Pár měsíců po ohromném úspěchu logicky vychází debutové album nazvané Born to Die. V žebříčcích dlouhodobě zabodovala titulní píseň a samozřejmě Video Games. Summertime Sadness se dočkala i remixů, já upřednostňoval Blue Jeans. Ultraviolence znamená oproti debutu ohromný posun, obrázek princezny je pryč. Přichází dospělá zpěvačka, která překonala tlaky kritiků i takřka fatální moment, kdy prohlásila, že končí.
Ultraviolence postrádá rychlejší hity a při prvním poslechu se klidně může stát, že ke konci budete uondaní. Do popředí vystupuje hlavní problém nahrávky: kdo jí nedá další šanci, už se k ní nejspíš nevrátí. Až opakovaný poslech umožní proniknout skrze iluzi jednolitého, nudného celku, posléze začnou jednotlivé skladby vystupovat a objeví se skryté detaily. Únavná ovšem začíná být přemíra výšek, které místy působí až nepříjemně, neškodilo by přidat nižší polohy, kterých jako by se Del Rey bála.
K produkci alba si přizvala Dana Auerbacha z The Black Keys a jeho rukopis je znát v podobě záměny smyčců za elektrickou kytaru. Máme tak příležitost slyšet sbírku průměrných riffů, které alespoň trochu dodávají šťávu pomalému a skrytě temnému odstínu nahrávky. Jednou z nejlepších skladeb je příjemně uvolněná kytarovka Brooklyn Baby s nádechem sarkasmu a historkou o Lou Reedovi, se kterým chtěla zpěvačka spolupracovat, ale ten v den schůzky odešel na věčnost. Singl West Coast s nečekaným přechodem do pomalejšího tempa v refrénu překvapil i pracovníky labelu, ale Lana skladbu odmítla přepracovat a udělala dobře. Fucked My Way to the Top je přiznáním k protekci ve formě vztahu s vedoucím nahrávací společnosti, v Shades of Cool s kytarových sólem pak definitivně poznáme, kdo za stojí za produkcí. Zpestření přinese závěrečná pasáž saxofonem zkrášleného coveru The Other Woman.
Nová deska je potvrzením, že Lana Del Rey nehodlá být jen dalším popovým odvarem a dělá věci po svém. Úspěšně servíruje procítěné neromantické příběhy, které lidé tak milují.
Lana Del Rey – Ultraviolence (Interscope/Polydor, 2014)
www.lanadelrey.com
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).
Jakub Veselý 30.08.2024
Názov Doomer Music je na mieste a album nám prináša pohľad do sveta, v ktorom sú ľudské emócie potlačené, kde môžeme vidieť len drsnú schránku panelových domov.
David Stoklas 27.08.2024
Final Summer je deska, ze které čiší životní síla a touha něco dělat. A dělat to navzdory příkořím.