Lékaři bez hranic od podlahy

Lékaři bez hranic je humanitární nezisková organizace, která se zaměřuje na poskytování zdravotní pomoci obětem válečných i přírodních katastrof. V posledních letech vyšlo česky několik knih od lidí, kteří se misí Lékařů bez hranic zúčastnili, např. Tichý dech lékaře Jana Trachty či komiks Fotograf Emmanuela Guiberta a Didiera Lefevrea.

Tomáš Šebek je český chirurg, který má za sebou několik takových výprav. Dalo by se o něm říci, že je také pomyslným pokračovatelem Alberta Vojtěcha Friče – místo Čerwuiše však do Prahy dovezl haitského studenta, kterého podporuje na studiích medicíny na Univerzitě Karlově. V neposlední řadě lze Šebka označit za blogera, jenž zprostředkovává své zážitky široké veřejnosti.

Tomáš Šebek byl s organizací Lékaři bez hranic dvakrát na Haiti, které bylo postiženo zemětřesením, následně se zúčastnil dvou misí do Afghánistánu. Mise Afghánistán je jeho dosud poslední knihou. Jedná se o výběr deníkových záznamů, v nichž  předkládá své postřehy ze země „lovců draků”, jež se týkají kulturních i společenských atributů. Afghánistán není Evropa, a proto se k doktorovi nechodí s maličkostmi – do nemocnice se jde pouze tehdy, pokud je život opravdu v ohrožení.

Ačkoliv je autor akademicky vzdělán, své poznatky čtenáři předhazuje, jako by se nacházel v zaplivané putyce IV. cenové: „Do prdele, říkám. Přesně, odvětí hlas doktora na druhý straně…” Některým se může taková forma psaní zdát laciná, ostatní ji snad ocení. Autor nezveličuje ani své chirurgické dovednosti, nebere se příliš vážně a často svůj um zbytečně shazuje: „Tome, co je tohle? To je srdce. Můžu si sáhnout? A proč je ta plíce taková modrá? Atakdále, atakdále. Jinejma slovama stejný otázky, jaký bych rád otevřeně položil já. Ale já se musím tvářit vážně a přesvědčivě. Vždyť ho operuju a to je vážná věc, přeci!”

Ačkoliv se mnohdy pojednává o smutných situacích a neveselých osudech, Šebkovou neortodoxní optikou jako by se závažnost stávala tragikomickou groteskou. Groteskou, ve které jde ale stále o lidský život. O stěží uvěřitelných zraněních nemluvě: „Podomácku vyrobenej granát ti mezi půlky zastrčím... To není nápěv hardcorový startup kapely. To je realita dnešního rána…” Může se zdát, že nad řádky knihy se lze hurónsky smát, mnohokráte je ale opak pravdou – čtenář musí být docela otrlý a mít silný žaludek, aby se mohl celou knihou prokousat. (Text doprovází obrazová příloha, která zachycuje nejen pracoviště, ale také některé úrazy, s kterými český chirurg přišel do styku.)

Možná bude rozjímaní o roli náboženství v životě lidském působit naivně, ale v kontextu dnešní doby – plné hysterie, xenofobie a rasismu – je vhodné dát na závěr prostor samotnému Šebkovi: „Ne, žádný náboženství není špatný. Všechny maj morální kodexy, ať je to bible, talmud anebo korán. To jen hrstka špatnejch lidi z toho dělá teror a válku.”