Dominika Prokopová | Články / Reporty | 07.03.2014
Na začátku března zavítal do Studia Hrdinů zvláštní host. 4. a 5. března představili režisér Guillaume Désanges a herec a performer Frédéric Cherboeuf svou divadelní variaci na dané téma - Marcel Duchamp. Toto představení zároveň odstartovalo novou dramaturgickou linii Studia Hrdinů, zaměřující se na propojení výtvarného umění a divadla. Divadlo, které ovládlo suterén Veletržního paláce, nemohlo zvolit lépe. Můžeme se těšit na další zahraniční i domácí projekty, které budou z této syntézy vycházet.
V zaplněném sále se včera kromě hipsterů z celé Prahy i zbytku světa nacházel i jeden pes, což je jen dalším důkazem toho, jak osvobozené toto divadlo je. Po prvním (a jediném!) psím zaštěkání se bílý nápis na černém plátně dává do pohybu a Marcelův Duch se začíná zhmotňovat. Tísnivou atmosféru první scény, kdy v potemnělém sále probleskují vybraná díla provinilcova a Cherboeuf s odstupem a koncentrovaností detektiva přijímá informace od svého jen hlasem přítomného supervizora, střídá odlehčené, komické pokračování poukazující na to, jaký zlom v uměleckém světě Marcel Duchamp způsobil, aby bylo záhy vystřídáno poetickou chvilkou, kdy se z dojmů stávají pojmy. Frédéric Cherboeuf skvěle interpretuje přezíravého Josepha Beuyse i s jeho výrokem, že ticho kolem Duchampa se přeceňuje, bezradného uměleckého kritika i mlčícího mladého umělce, kteří se střídají na horké židli. Přechází z jedné role do druhé se stejnou lehkostí, s jakou střídá světové jazyky, aniž by divák ztrácel pozornost či návaznost. Jen se lehce přidržuje vlákna, které jej postupně omotává, až ho dovede na samý konec. Tam čeká pocit, že Marcel Duchamp byl tím nejsvobodnějším člověkem 20. století, který úspěšně v duchu patafyziky Alfréda Jarryho dekonstruoval realitu, aby jí vytvořil novou, zajímavější a především absurdnější.
Cherboeuf a Désanges neopomíjejí ve své koncepci žádná důležitá fakta ani díla, naštěstí se neuchylují ke zdlouhavým výčtům či detailním životopisům, spokojí se pouze se spěšným bio expresem a plně se soustředí na to, co chtějí celou akcí sdělit. Marcel Duchamp byl tak trochu kouzelník, který mění věci denní potřeby na umělecká díla (Cherboeuf přikryje na plátno promítnutý pisoár sakem a když jej sejme, nachází se pod ním nápis Fontána), tak trochu hrdina (červený bod, o který Duchamp obohatil zakoupenou zimní krajinu, lapí Cherboeufa do svého středu a výjev připomíná úvodní scénu z Jamese Bonda). Taky odpůrce umění pouze pro potěchu oka (Cherboeufův komentář je v této části představení skvěle doplněn o scénu s prořezáváním sítnice z Buňuelova Andaluského psa), provokatér, který obdařil Monu Lisu knírkem a jistou dávkou náruživosti, šachový mistr, který mnohé držel v šachu, převozník, který proplouval všemi uměleckými směry své doby, ale v žádném nezakotvil. Muž mnoha tváří, z nichž jedna byla dokonce ženská, mistr zapeklitých pseudonymů, osvoboditel umění a věznitel padesáti centimetrů čtverečních pařížského vzduchu. A také hlavní podezřelý. Soudní proces, ve kterém proti sobě stanou Marcel Duchamp a madam Historie umění, konečně představuje světu mlčenlivou bělovlasou dámu, která lehce krčí rameny a momentálně nemá chuť na nic ostřejšího. V čem ale spočívá Duchampovo provinění? To on je tím, kdo řekl, že umění je vše a všude. Nebezpečí, které s sebou tento výrok nese, na nás číhá na každém kroku. Co s tím? Až příště uvidíte třeba sušák na lahve, radši se podívejte, jestli není podepsaný.
V závěru představení pak Cherboeuf pomocí živých obrazů připomíná jednotlivá Duchampova díla, což jen dokazuje, že Marcel Duchamp je představením pro fajnšmekry. Intelektuálně náročná podívaná v jedinečném scénickém zpracování Thierry Charliera, jen místy obdařená titulky, s jistotou uspokojí každého zasvěceného diváka.
Marcel Duchamp (Guillaume Désanges / Frédéric Cherboeuf)
5. 3. 2014, Studio Hrdinů, Praha
foto © Studio Hrdinů
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.