Me, the third tale #3

Zatím si sedám na židli a čekám. Hodím tašku na zem. Koukám. Kolem projde nějaká paní a ptá se, jestli jsem od primářky. Netroufnu si promluvit. Chodby prázdný. Za chvíli mě volaj sestřičky, hlásím jméno a podobný záležitosti, co maj stejně napsaný na papíře, se kterým mě poslali z toho prvního baráku. Dostanu za úkol vybalit tašku. Berou mi notebook, nabíječku, mobil, sluchátka. Neprotestuju. Dostanu pilulky a pošlou mě na pokoj. Hned přes chodbu, jenže tam je deset ženskejch, tak se rozhodnou, že dneska spím na provizoriu ve velký místnosti. Dojdu k posteli a spím. Nic se mi nezdá. Ráno mě probudí světlo a nějaká sestra, co probírá skříně. Snažím se probrat. Najdu koupelnu, teče jenom studená. Někdo hlásí, že mám jít pro léky na sesternu. Mezitím v jídelně ruch, hádka o hrníček. Každá si zabírá svý místo u stolu. Polovina okamžitě přesedá jinam. Sedim a koukám. Někdo kouká na mě. Dává se snídaně. Pojídám suchej rohlik a fasuju vlastní hrníček. Plastovej. Nevim, co dělat, tak si jdu zas lehnout, chce se mi hrozně spát. Moc si nepamatuju, co se dělo včera. Den předtím už je velká halucinace. Okamžitě usínám. Probere mě další hluk. Místnost se plní. Vstanu a najdu si místo u stolu. Za chvíli je plno a čekáme. Nevim na co. Objeví se sestry a taky asi doktoři. Vítáme potleskem novou pacientku. Mě. To světlo mi příšerně vadí, hlásej, kdo je můj doktor, kouknu na něj. Program dne a rozpouštíme společnost. Jdu zpátky do postele. V místnosti mezitím začíná nějaká akce, hodně se mluví, šoupe židlema. Po chvíli mě můj doktor vzbudí, ať jdu s nim. Jdeme do ordinace. Sedám si na křesílko, vadí mi, že je mnohem níž než jeho židle. Probíráme, co jsem včera nahlásila paní v baráku se dvěma namakanejma chlápkama. Nakonec dostanu novou postel, tak se jdu přestěhovat. Pokoj pro čtyři zní slušně. Vybalím věci a usínám. Někdo mě budí na oběd. V jídelně rušno, než se udělá fronta, jedna paní strká peníze do čaje v hrnku. Sestra jí je bere. Snažim se vypadat solidně a rozumně. Ukázkově polykám prášky. Zatím netušim, co ode mě chtěj, tak jdu zpátky do postele. Ty ostatní, co leží, mi přijdou jako trosky a řikám si, že takhle ne. Ale zatracený léky. Spim celej den. Zvládnu večeři, další dávku léků a pak to tu pomalu utichá. Rozhlídnu se kolem až zejtra.

Henry Roth: „Blahořečená nicota natáhla své ruce. Uhlík nebyl studený. Ani horký. Jako by se veškerá laskavá něha věčnosti spojila v jeden celek a vytryskla v jednom jediném okamžiku. Ticho uštědřilo ránu onomu strašlivému hlasu ve výškách a umlčelo roztočené kladivo. Hrůza i noc padly.“