Michal Ambrož & David Koller čili Srdeční příběh

Jsou desky, které jsou odrazem vnitřního puzení či uměleckého přetlaku. A pak ty, které jsou prostě obchodním produktem, jako kilo buřtů. Spousta jich je někde mezi, samozřejmě. A pak jsou takové, které jsou plodem kamarádství či prostě jiskření mezi dvěma či více lidmi.

Michal Ambrož loni prožíval – zdravotně i umělecky – velmi neblahé životní období. Rozpadla se mu Hudba Praha, jíž s přestávkami přes třicet let šéfoval, zdraví se mu otřásalo tak, že nevěděl dne ani hodiny, šedesátka na krku, prostě už bylo líp. A jak se všechno sypalo, objevil se kamarád z mládí, jistý David Koller, s nímž to Ambrož táhl v původní a táhne i v obnovené Jasné páce. Album Srdeční příběh se dá chápat jako výsledek dlouholetého přátelství a je to na něm zatraceně poznat.

Srdeční příběh je sbírkou deseti písniček z tvorby tří kapel, v nichž hrál Ambrož více než hlavní roli – tedy Jasné páky, Hudby Praha a Divokýho srdce. Nejstarší kousek je z první půlky osmé dekády, nejnovější jen pár let starý. Na desce hrají tři různé party, které personě typu Davida Kollera nedokázaly říct ne. Písničky jsou v jejich podání originálům spíš podobnější než naopak a má-li celý tenhle výtvor nějaké slabší místo, pak právě v někdy až přílišné poplatnosti původním verzím.

Podle samotných autorů nejde o žádný výběr best of, spíše o lehce „řadové“ písničky, které ale spojuje Ambrožův autorský rukopis. Ani jedna z jeho kapel nevynikala hráčskou ekvilibristikou, počítala se tam spíš energie, věrohodnost a syrovost. A jestli je v něčem podstatný rozdíl ve srovnání s původními verzemi, tak asi tady. Když se na desce podílejí lidé jako Oskar Rózsa nebo Marcel Buntaj, člověk může jen těžko očekávat nějaké neumětelství – před lety se říkalo, že jde o nejsehranější evropskou rytmiku.

Jednotlivé sestavy na desce hrají s plnou parádou a tak, že člověku ani nepřijde na mysl, že jsou to vlastně najatí muzikanti. Nelze nezmínit kytaru Adama Mičince nebo saxofon Davida Fárka, které z pár písniček dělají záležitost pro fajnšmekry. Koller sezval pestrou směsici lidí z nejrůznějších ranků česko-slovenské scény a výsledkem je soudržné, místy vynikající, ale především v nejlepším slova smyslu celistvé dílo. Celé to podtrhuje výtečný obal se skvělým nápadem – kam na to ten Karel Haloun už tolik let chodí, to jednomu hlava nebere. Třešničkou na dortu je Jamajka Koblicová, teď už Kaucká, která na půlce písniček hostuje a svým nezaměnitelným vokálem vytváří další pojítko s (ne)dávnými časy.