Na lásku tupej nůž nestačí (Wild Tides)

„Mám hned několik poznámkových bloků, do kterých si zaznamenávám útržky nápadů, slova, verše a podobně. Už od dob The Jam jsem si zvykl na jistý rituál - kdykoliv jsem dokončil desku, tak blok, který se jí týkal, putoval rovnou do ohně. Měl jsem za to, že je důležité a příznačné to takto definitivně ukončit. Je hotovo, tohle musí jít z cesty, je třeba si koupit nový blok a začít znova.“ V rozhovoru pro červnové číslo magazínu Q Paul Weller popisuje tvůrčí metodu, která se ani po čtyřiceti letech v showbizu nezměnila. Těžko říct, zda Jakub Kaifosz používá podobný systém, ale rozhodně by mu měl rozumět, nové album Wild Tides Sbohem & Šáteček tomu nasvědčuje. Kontinuita je zřejmá, ale začíná se z nepopsaného listu, jeden cancák je dopsán, otevíráme druhý.

„Nějak vykloubenej je ten dnešní svět, když neumíš bejt sám.“

„Už si slyšel nový Wild Tides,“ ptal se minulý týden kamarád z jedné pražské kapely. Jasně, jsem nadšený, odpovídám. „Aha, tak ty seš z těchhle,“ následovala mírně zklamaná reakce: „No tak dobře, já si to teda zkusim pustit ještě potřetí.“ Nijak zásadní historka vystihuje obecné vnímání Wild Tides i dalšího Kaifoszova projektu Lazer Viking, kapel, které domácí hudební scénu takovým způsobem polarizují, není mnoho. Novinka Sbohem & Šáteček nebude obkladem, který by měl zjitřené hrany konejšit, naopak - mezi černobílými názory vystaví vysokou, neprůstřelnou zeď. Na jedné straně žánrový ohňostroj, přičemž folkové a country momenty se na dnešní svobodomyslné scéně odpouští stejně složitě jako dřív - doba, kdy každý alespoň chvilku nosil tele nebo usárnu, je dávno pryč a stodola Michala Tučného patří jiné společenské skupině. A pak tu máme texty, upřímné a neúprosné. Všechno, co nám kdy bylo nepříjemné slyšet, zde najdeme v úhledném a jazykově mimořádně bohatém balení.

Jednu věc si ujasněme rovnou – zapomeňte na slovo humor. Alespoň, co se Wild Tides a Jakuba Kaifosze týče. To, čemu nerozumíme, co nechápeme nebo co se nám nelíbí, nemusí nutně být (a většinou není) legrační nebo ujeté. Když někdo dělá na pódiu kraviny, ještě to neznamená, že texty, které zpívá, nemyslí vážně. Jistě, plivání do stropu a tygrované slipy zázračného chlapce s sebou nesou jistou dávku nejistoty, tohle přece nemůže nikdo myslet vážně, to je nějaká parodie. Zklamu vás, není. Nepleťte si humor s nadhledem, Kaifosz si stojí za každým písmenem a notou v písních Wild Tides nebo Lazer Viking, jeho sečtělost, zkušenost a snad i suverenita, se kterou v posledních letech chrlí těžko uvěřitelné množství nahrávek, mohou svádět k myšlence, že je všechno mířeno od boku, hlavně aby se něco dělo. Ve skutečnosti je to ale celé domyšleno do posledního taktu. Při pestrosti a neuchopitelnosti nového alba by tohle mělo (mohlo?) dojít snad už každému, vměstnat do klasické půlhodinky přehršel fines, zvratů a stylů (míněno hudebně i textově) žádná legrace není. A ukočírovat to celé tak elegantně, aby výsledná podoba nepůsobila samoúčelně, tuplem ne.

„Naše dny jsou jenom stín, který se prodlužuje.“

Při debatách o nových textech Wild Tides padají jména jako Zdeněk Rytíř, Pavel Vrba nebo dokonce Jiří Suchý. Ano, všechno je tady správně, při transformaci svých písní do češtiny se Kaifosz logicky obrátil k tomu, co dobře zná a dost možná i obdivuje. Zároveň ale nejde o tvorbu podle daného vzorce, záznamy z tohoto cancáku zůstávají pevně v roce 2017. Pravdou je, že současné české texty jsou plné spíše neurčitých obrazů, letmých popisů nálad nebo emočních stavů, Kaifosz je mnohem přímější a konkrétnější, možná proto jsou jeho texty tak zneklidňující. Dokáže skvěle pracovat s jazykem, formou písně a jejího textu nebo frázováním, umí si pomoci opakováním slov, prodloužením nebo naopak zkrácením veršů, není dogmatický. Na jeho práci s rodným jazykem se znalost historie angloamerické popmusic podepsala, všechno působí pozoruhodně přirozeně a řečeno jeho vlastními slovy, Kaifosz moc dobře ví, za kterým obzorem leží „písnička, čirá, co neláme se v jazz“.

Paul Weller se ve zmíněném rozhovoru přiznal, že na radu přítele začal svoje bloky schovávat, bylo mu vysvětleno, že memorabilie jsou zapotřebí. Moje děti se o ně příliš ale nezajímají, poznamenal, ale to je vlastně zatraceně dobře. O důležitosti uzavření jednotlivých kapitol netřeba polemizovat, Wild Tides mají v šuplíku ještě jedno album, které Kaifosz napsal v bohnické léčebně, ale to už nikdy nenahrají. „Černým koním řídne hříva,“ zpívá Kaifosz v úvodní skladbě Z komína stoupá dým a narážky na věk, nebo lépe řečeno dospělost, se linou celým albem. Ovšem nejde o nostalgickou selanku nebo smíření se, Wild Tides se stále vzpínají, kopou a pojmenovávají nepříjemné věci. Zážitky z mládí v tomhle světle vypadají najednou jinak, ne snad, že by byly méně barevné nebo hluboké, jen dostávají odlišný rozměr.

Tvrzení, že se Wild Tides obracejí směrem do historie české pop music a snaží se s ní vyrovnat, může být do jisté míry pravdivé. Ovšem díky odzbrojující upřímnosti a jako by mimoděk nalezené zralosti zasahují mnohem hlouběji, než se na první pohled může zdát. Na tuhle lásku tupej nůž nestačí, není „pelíškovsky“ přítulná, jímavá a vědoucí, ale krutá, střízlivá a hlavně živoucí.