Neil Young: písně nahé i oblečené

Album Storytone přináší v prvním plánu tři pozitivní zprávy. Zaprvé: Youngův skladatelský blok, o kterém se zmiňoval v knize Hipíkovy sny v souvislosti s lékaři doporučenou abstinencí, je snad definitivně zažehnán. Ze tří předchozích desek dvě nesly nepůvodní materiál, Storytone skóre vyrovnává a některé z přítomných songů vyloženě dělají písničkářově pověsti čest. Zadruhé: Young nepřestává zkoušet nové perspektivy. Minimálně od Le Noise má každé jeho album vyhraněnou koncepci a Storytone je opět úplně jiné než cokoli předtím. Že v tomto případě už poněkud přestřelil, to je jiná věc. No a zatřetí: Neil Young se nám zamiloval a minimálně polovina písní tuhle skutečnost zrcadlí. Zároveň to ovšem znamená konec šestatřicetiletého vztahu s manželkou Pegi, které ještě ve zmíněné autobiografii vyznával nehynoucí lásku, a to už tak pozitivně nevypadá.

Bohužel to, co leží ve výslednici těchto tří faktorů, vzbuzuje spíš rozpaky. Klíčovým slovem je orchestr, za jehož doprovodu Young interpretuje většinu písní. Vzhledem k tomu, že jde o jedny z nejkřehčích a nejosobnějších v jeho kariéře, mělo být už předem jasné, že tohle spojení jim bude spíš brzdou než katalyzátorem. Young něco podobného uplatnil už kdysi dávno na albu Harvest, jenže tehdy šlo jen o dvě skladby, které navíc s daným aranžmá jely na stejné vlně. V tomto případě je ale veškerá smyčcová pompa nepatřičná a z něžných vyznání dělá uměle nafouknutá melodramata.

O dost lépe si vedou tři písně (I Want to Drive My Car, Say Hello to Chicago a Like You Used to Do), v nichž symfoniky střídá rhythm'n'bluesová kapela, resp. jazzový big band (už z toho je jasné, že soudržnost také není předností nahrávky). Evidentně jde o rovněž slušně zalidněná tělesa s robustními dechy, ale swing, blues a rhythm'n'blues svědčí Youngovi mnohem lépe. Skvěle šlapající Say Hello to Chicago dokonce autora zastihuje v tak dobrém rozmaru, že ho slyšíme i obstojně swingovat. Marné nejsou ani poslední dvě položky, When I Watch You Sleeping a All Those Dreams. V nich se Young pokládá do dobře známých country/folkových podušek, znovu upomínajících na obě desky se slovem „harvest“ v názvu. Také je sice vyhlazují smyčce, ale tentokrát ne rušivě, pouze zbytečně.

Nakonec je ale moc dobře, že luxusní edice obsahuje ještě jedno CD, na němž jsou stejné písně v tomtéž pořadí, ale zahrané sólově s kytarou nebo piánem. Teprve tady jasně vysvitne, jak dobré některé z nich jsou. Plastic Flowers, Glimmer, reflektující bolestivý bod konce staré a začátku nové lásky, I'm Glad I Found You a zejména Tumbleweed, v níž se Young doprovází na ukulele a kterou orchestr vyloženě zhyzdil, teprve v této obnažené podobě odkrývají svojí krásu. Tam, kde na prvním disku zněla kapela či big band, jsou poslouchatelné obě verze a v případě I Want to Drive My Car dokonce upřednostňuji tu říznější, která víc sedne k textu. Je tu ale i jedna píseň, která mě irituje „nahá i oblečená“, a sice nemožně frázovitý ekologický transparent Who's Gonna Stand Up. Tady opravdu chyběla soudnost.

Výsledek je tedy značně schizofrenní. Songwriting na jedničku až dvojku (s výše uvedenou agitační výjimkou), provedení odvážné, ale většinou míří mimo terč. Skoro mě to vede k domněnce, že Young se na stará kolena snaží stihnout, co se dá (vezměme i spoustu jeho mimohudebních aktivit), a začíná mu to přerůstat přes hlavu. Asi by neškodilo trochu ubrat plyn, srovnat si osobní život i vlastní muzikantské hranice a pak přijít s něčím opravdu domyšleným a silným. Storytone je podivně uplácané (dvoj)album, které je nutné složitě prosívat, aby se jeho zlatý základ zatřpytil.