Oddělen od neklidu (Pavel Kolmačka a Život lidí, zvířat, rostlin, včel)

Pavel Kolmačka (1962) patří bezesporu mezi nejvýznamnější autory své generace. Jeho první sbírky Vlál za mnou směšný šos (1994) a Viděl jsi, že jsi (1998) se nesly v „reynkovském duchu“, tedy ve spirituálně stylizované lyrice s příklonem ke všednímu záznamu skutečnosti. Ne nadarmo ho literární kritik Jiří Trávníček v tomto raném období označil za metafyzického venkovana. V další sbírce Moře (2005) Kolmačka vsadil na intimnější a civilnější polohu básnictví, ve kterém vyčnívalo především téma rodičovství. Určitý zlom přinesla sbírka Wittgenstein bije žáka (2014), v níž se poprvé v meditacích nad přírodou, lidským životem či společností objevuje přídech kritičnosti a ironie. I letošní Kolmačkova sbírka Život lidí, zvířat, rostlin, včel pokračuje v linii vycházející z civilně přírodní lyriky, kterou autor prokládá společenskokritickým podtónem. Nezříká se ale ani osobního pozadí svých textů.

V Kolmačkově básnickém světě není příroda zprvu vnímaná ve své neměnné či posvátně podobě, ale je postavena do konfrontace s lidskou činností: „Betonové plochy nepřipouštěly/ prorůstání rostlin.“ Toto napětí se projevuje i ve změně Kolmačkova stylu. Kde dříve mířil k idylické stylizaci produkující statické pohledy, tam se nyní zorný úhel pohledu stává dynamičtějším, a to jak vertikálně: „Níž a níž/ se spouštěla volavka/ nad zatopenou strží,“ tak i horizontálně: „Nezadržitelný zajíc/ uháněl polní plání/ k lesnímu útočišti.“ Dynamika popisu vystupuje na povrch i při pouhém pozorování samostatných subjektů/objektů, v tomto případě včely, jejíž pohyb ke květům je zachycen v dychtivém tempu: „Času se nedostávalo,/ život byl krátký./ Květy čekaly rozevřené.“

Verše sbírky zkrátka pulzují energií. V mnoha básních jako by neustále něco bujilo a rašilo, směřovalo někam dál: „Motýlí samečci/ zářili ve slunci/ bělostní, modří, žlutí./ Vyhlíželi nevěsty/ v místech denní pastvy.“ Kumulující se pohyb života je přitom nezachytitelný, pořád zrychluje a čas chvátá a nezvolňuje. Kolmačka se skrze tuto dynamiku často dobírá až k poetickému splývání odlišných jevů, dochází k pestrému prostupování přírodních věcí s těmi umělými či technickými. Jako by v literárním prostoru vše prostupovalo vším: „Sluneční vichr udeřil,/ elektronické sítě zakolísaly.“ Zmiňování těchto předmětů jde ruku v ruce s technickým pokrokem lidstva, který je v knize nastíněn spíše v negativních konotacích. Autor nám ho předkládá v dystopicky nedůvěřivých, až karikaturně bizarních vizích: „Studie o vědeckých studiích/ odhalila bezostyšné lži/ ve zprávách z výzkumu rakoviny./ Pokusy na živých byly odsouzeny,/ metodologie ale/ došla uznání.“

Jako protiváha řečenému působí oddíl sbírky Nad kráterem, v němž se Kolmačkova poezie zdůvěrňuje. Je tematicky ztišená, trpělivě vypozorovaná a skrze hmatatelné a prožité věci hledá soulad s vyšším principem: „Za olšemi, oddělen od neklidu,/ do sebe pohroužený kráter,/ zatopený vyvěráním spodní vody,/ (…)/ „dřímá za olšemi, žije své tiché dějiny.“ Najednou má autor na všechno více času, což se projevuje i v nevzrušeném líčení přírody: „Houkání sýčka./ Voda chladně sevře, povolí a hýčká,/ nadnáší naše těla.“

Kolmačka ve sbírce Život lidí, zvířat, rostlin, včel dokáže promlouvat odlišnými básnickými hlasy, které nakonec splývají v jeden. V prvních částech svým živelným viděním nastavuje ironické zrcadlo pomíjivé, uchvátané a přetechnizované době, ale nevyhýbá se ani oslavě života v jeho divokém rozpuku, kdy svět lidí komunikuje v propojeném dialogu se světem zvířat, rostlin i včel. V závěrečných oddílech pak proti této dynamizaci řeči staví poezii pomalosti a jednoty, aby ji nakonec opět narušil. A právě v této nezřetelné hranici básnického pnutí mezi neklidem a klidem spočívá kouzlo Kolmačkovy nové sbírky.