Jiří Přivřel | Články / Recenze | 04.02.2022
Kolem té zdi porostlé břečťanem dnes večer nejdeš poprvé. Míjíš ji už několik let, co tudy chodíváš. Pokaždé u ní zpomalíš. Vždycky tě zajímalo, co se za ní skrývá, ale je dost vysoká na to, abys přes ni něco viděl. Můžeš jen tušit různá tajemství. Nenápadná branka, kterou bys, jít kvapným krokem, přehlédl, jak se ztrácí v popínavé zeleni, bývá zamčená. Existuje k ní vůbec někde klíč? pomyslíš si, když si všimneš tenounké škvírky, kterou při bezděčném pokusu o zatlačení na dveře nečekaně rozšíříš. V pantech to zaskřípe.
Rázem se ocitneš v rozbujelé zahradě, ve stínu vzrostlých stromů, které tady musejí stát po staletí. Tvá náhlá přítomnost rozptýlí ptáky v korunách. Náhodně rozvěšené zvonkohry na větvích zprostředkovávají neartikulovanou řeč mírného vánku. Stojíš v trávě, která ti sahá do pasu. Po nohách tě šimrá hmyzí říše. Vše je tu ponecháno nazdařbůh. Nevidíš ani náznak vyšlapané pěšiny, a tak spíše po hmatu prostupuješ dál, hlouběji. Intuitivně se snažíš držet jedním směrem, aby ses případně mohl vrátit zpět. Směrem našeptávaným mrtvým jazykem vegetace, která se po tobě sápe, stejně jako rdousí dům, jehož stěnu šátrající rukou nahmatáš. Obcházíš stavení po obvodu. Je symetrické s pravidelnou dispozicí a vchodem. Ve vstupu ti tentokrát nic nebrání, stačí překročit práh.
Když tak učiníš, všechno kolem tebe získá diametrálně odlišné proporce, jiné barvy, vůně, chutě a především jinak zní. Máš rozšířené zornice jak mlhovky a ušní bubínky našponované k prasknutí. Sílící zvuk tě polapí, jeho intenzita se tě zmocňuje a ty ztrácíš vládu nad sebou samotným. Takže ta libá ouvertura venku v zahradě byla jen vábnička? Jsi paralyzován, oslepen, ohlušen, bezvládný. Jsi ztracen.
Zase se setkáš se svým vědomím, ale tenhle rozměrný brutalistní interiér není tvůj skromný a útulný pokoj. Rozhlížíš se kolem. Prostor obydlený tobě neznámými věcmi ti připomíná vetešnictví, jakýsi podivuhodný bazar plný haraburdí, snad i mučících nástrojů. Stáhnou tě z kůže zaživa? Vykleští, lobotomizují nebo jinak poznamenají na duchu či na těle? Nakonec v neustávajících hlukových vlnách, které atakují tvoje smysly, rozpoznáš hlasy. Nevíš, komu patří, ale rozlišíš jeden mužský a druhý ženský. Zprvu jim nerozumíš, ale víš, že promlouvají přímo k tobě. Nikdo jiný tady přeci není, jen ty a dvě bytosti, které se před tvýma očima náhle vynořují z mlhoviny hluku a jejichž hlasivky jsou zdrojem vibrací, které tě celého stravují. K tvému údivu je slyšíš zpívat o lásce, tedy o něčem, co bys na tomhle místě nečekal, ale čemu dokážeš porozumět. Postavy v tvých očích získávají ostřejší obrysy, zřetelnější podobu. Černokněžník a víla. Noc a den. Jin a jang. Ať je tomu jakkoliv, stojí před tebou dva krásní lidé, kteří se bezpodmínečně milují a po večerech si vzájemně předčítají Goetheho.
S tím, jak metafyzické představení nepolevuje a pokračuje dál, tě opouští sebenepatrnější stín strachu. Ve zprvu neklid vzbuzujících nástrojích identifikuješ hudební instrumenty, kterých se oba dotýkají, a z těchto doteků pociťuješ vřelé bezpečí. Jako by svými prsty nelaskali jen struny, ale přímo tvoji mysl. Melodie jejich hlasů tě nadále prostupuje a konejší. I ta nejmenší bázeň tě opustila a ty k těm dvěma získáváš bezvýhradnou důvěru. Nasloucháš tajemným bytostem z jiného světa, do kterého ti dnes dovolili nahlédnout. Do světa, o který pečují tak jako zahradník o svoji zahradu.
Průzorem, kterým jsi kdysi vstoupil, proniká světlo. Jdeš za ním, venku tě chladí vlhkost ranní rosy a hřeje vycházející slunce. Symfonie protikladů. Užíváš si znovuzrození do nového dne. Ona vyjde s nůžkami k záhonu pěstěných růží, on na obhlídku jabloní a včelích úlů. Společně se pustí do práce na rajské zahradě, v jejímž středu stojí bělostné stavení podobné Ville Rotondě. Když se ohlédneš, jak se každý věnuje své činnosti, postřehneš, kterak si vyměnili pohledy provázené láskyplným úsměvem. Sám pak takový nastavíš světu a odcházíš. Branku do ulice chceš za sebou zavřít, ale zámek nemá západku. Přivřeš ji tedy na špehýrku, aby ses mohl kdykoliv vrátit.
Hackedepicciotto - The Silver Threshold (Mute Records, 2021)
Bandcamp
živě: hackedepicciotto (d) + Sítě
24. 2. 2022 20:00
Kaštan, Praha
Fb událost
foto © Sven Marquardt
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).
Jakub Veselý 30.08.2024
Názov Doomer Music je na mieste a album nám prináša pohľad do sveta, v ktorom sú ľudské emócie potlačené, kde môžeme vidieť len drsnú schránku panelových domov.
David Stoklas 27.08.2024
Final Summer je deska, ze které čiší životní síla a touha něco dělat. A dělat to navzdory příkořím.
Veronika Tichá 26.08.2024
V narativním songu Strašidla Toad Planet ukazují, že si dokážou pohrát i s funkovějšími melodiemi a nástrojovou kompozicí... Debut u Kabinet Records.