Jiří Fiedler | Články / Recenze | 26.01.2015
Říká se, že v nejlepším se má přestat, a to vlastně Pink Floyd s vydáním alba The Division Bell udělali. Mělo i přes nemalé výhrady kritiky komerční úspěch a zároveň probudilo zájem o předchozí desky. Blížil se úsvit cédéček a každý chtěl mít své oblíbence na nových nosičích. Avšak potvrdilo se i dlouhodobé podezření, že skupina ztratila vnitřní představivost, o soudržnosti, která se začala rozpadat s Watersovým odchodem, nemluvě. Kdysi experimentální skupina, hrající pro pár stovek posluchačů klubů Londýna, odešla ze scény ve chvíli, kdy její jméno znal téměř každý, kdo tehdy poslouchal hudbu.
Tragédií The Endless River jsou přemrštěná očekávání. Kdo pečlivě sledoval ukázky, postupně odhalované přes internet, ten musel vědět, co čekat. Desku, která nemá být žádnou labutí písní, ale ohlédnutím za tvorbou nejbritštější kapely a jedné z nejkvalitnějších hudebních skupin historie. Gilmourovi se povedlo zkonstruovat smyčku, která v sobě nese odkaz do minulosti spolu s poctou umění klávesisty Wrighta a vybízí k roztočení nahrávek předchozích. Z toho plyne skutečnost, že odborná kritika hodnotí desku nadprůměrně, ale běžný posluchač je nadmíru zklamán. Obě strany mají předešlé desky víceméně naposlouchané, ale spokojený může být jen ten, kdo dopředu odhadl, co si chystá pustit.
Hold se musí vzdát i rozdělení alba na čtyři strany. U dvojalba je běžné, ale v dnešní uspěchané době si PVC na gramofonu v klidu pustí jen fajnšmekr, který ví, že analog je stále nepřekonaný způsob záznamu hudby. Z tohoto hlediska je z nejzajímavějších souskladbí na straně 3, počínaje Autumun 68 s netradičními varhany a konče Talkin' Hawkin', obsahující vokál nejslavnějšího astrofyzika Stephena Hawkinga. Obal tvořen pod dohledem Aubreyho Powella, který s loni zesnulým Stormem Thorgersonem vedl designérskou firmu Hipgnosis, jež měla na svědomí většinu obalů skupiny, je samozřejmostí.
Endless River je určena ke klidnému poslechu, kdy je člověk schopen plně vnímat sbírku ambientních, do sebe provázaných instrumentálek, a přitom rozeznat úseky, které mu dozajista připomenou nejúspěšnější počiny Floydů, jako jsou desky The Dark Side of the Moon, Wish You Were Here (It's What We Do) a The Wall (Allons-Y 1). Vrcholem je paradoxně závěrečná Louder Than Words, která jediná obsahuje vokál Gilmoura s textem jeho manželky Polly Samson, i když jde o jeden z nejslabších klasicky písničkových počinů Pink Floyd. Album zní v dnešní době elektronických výbojů v podstatě usedle, svět se od dob The Dark Side of the Moon hodně změnil. Ale je připomenutím těch nejlepších časů rocku.
Pink Floyd – The Endless River (Parlophone, 2014)
www.pinkfloyd.com
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).
Jakub Veselý 30.08.2024
Názov Doomer Music je na mieste a album nám prináša pohľad do sveta, v ktorom sú ľudské emócie potlačené, kde môžeme vidieť len drsnú schránku panelových domov.
David Stoklas 27.08.2024
Final Summer je deska, ze které čiší životní síla a touha něco dělat. A dělat to navzdory příkořím.