Po krvavých stopách velkého nivelizátora

Úhel ekonomických nůžek se čím dál víc rozevírá, a tak je fenomén nerovnosti opět v centru pozornosti sociálních vědců. Na jedné straně je ono pověstné jedno procento nejbohatších vlastnících většinu světového bohatství, na druhé přibývá lidí žijících na samé hranici chudoby. Souvisí to s převažujícím společenským systémem, kapitalismem, který podporuje především růst majetku nemnohých na úkor většiny. Tento stav byl a je z dlouhodobého hlediska společensky nezdravý.

Leitmotivem robustního díla Velký nivelizátor rakouského historika Waltera Scheidela s podtitulem Násilí a dějiny nerovnosti od doby kamenné po 21. stol. je teze, že „Nerovnost vždy snižovaly čtyři různé typy násilných otřesů: Války s masovou mobilizací, transformativní revoluce, kolaps státu a smrtelné pandemie“. Nazývá je čtyřmi apokalyptickými jezdci nivelizace. Kniha nás provede příběhem nerovnosti od neolitu, kde poprvé zažehl boj o ovládnutí zdrojů, přes antiku s jejím zdánlivě přirozeným otrokářským systémem až ke středověkému rozporu mezi feudály a buržoazií, kterou měla vyřešit Francouzská revoluce. Za Ruské revoluce mělo dojít k zásadnímu ideologickému střetu mezi hamižnou buržoazií a nemajetnou dělnickou třídou, čínská kulturní revoluce byla zas vedena ve jménu „spravedlivější“ pozemkové reformy. Byly to však i „morové rány“, které díky velkému úbytku obyvatel snížily cenu nemovitostí a půdy a rapidně zvýšily cenu nekvalifikované práce, když už ji téměř neměl kdo dělat. Obě světové války sice přinesly obrovské oběti na životech, ale zároveň v rámci rekonstrukce států (zdaleka nejen těch socialistických) došlo k nivelizaci zdaněním majetku bohatých a rovnoměrnějším přerozdělením zdrojů.

Paradoxem dějin zpravidla bylo, že pokusy o majetkové narovnání společnosti vedly po čase k návratu starých pořádků nebo utužování nově zavedených diktatur, mnohdy za pomocí ještě většího násilí. Započala tak další spirála vykořisťování a posilování nerovnosti, i když původní motiv těchto změn byl často opačný. Lidské společnosti téměř vždy, až na výjimky menších rovnostářských skupin, byly vedeny nepočetnou majetnickou elitou. Ať už aristokracií, která svoji fiktivní vyvolenost zaštiťovala boží vůlí a rodovou linií, nebo jinak privilegovanou mocenskou elitou, využívající propagandu s podporou represivních složek. A to přesto, že se zdá logické, že čím je společnost solidárnější a dělí se o zdroje opravdu demokraticky, tím méně je sociálních problémů a vzájemné nevraživosti.

Hlavními faktory dnešní nerovnosti jsou globalizace a vznik nadnárodních korporací a s tím související levné výroby, snížení vlivu odborů či existence „daňových rájů“, kde mizí miliardová kvanta světového kapitálu. To vše podporuje korupční politika zákulisně řízená movitými sponzory, kteří si ohýbají zákony dle svých momentálních potřeb a kurzu komoditního kapitálu. Walter Scheidel kromě detailní analýzy nabízí i některé pokojnější recepty na splasknutí „bubliny nerovnosti“, jako je větší zdanění majetku a menší zdanění práce, podpora vzdělávání, demokratizace či tolik diskutovaný nepodmíněný příjem pro všechny. Zároveň však přiznává, že dnešní svět je příliš provázaný a tekutý, aby se dalo nalézt jednoduché řešení.

Zásadní otázkou tak zůstává, jakým směrem by se Velký nivelizátor měl vlastně vydat, zda blíže k chudobě, nebo k blahobytu. A protože zdroje planety jsou omezené a na neustálý růst zaměřený neoliberální diskurz už balancuje na hraně bezedné propasti, nutně se blížíme k bodu obratu, jenž by měl být orientován na udržitelnost planety, nikoli na hromadění zisku mocných individualistů. A dle závěrů Scheidelovi studie můžeme mít právem obavu, zda nivelizace lze docílit bez násilí či velkých otřesů. Zakončeme ovšem toto zamyšlení optimisticky, a to doporučením ze Shakespearova Krále Leara: „Rozděl své bohatství, znič nadbytek, ať všichni mají dost.“