Pojď do mě, Jihlavo! (část druhá)

Krize třetího dne se nevyhýbá ani ostříleným festivalovým matadorům, t.č. v žoldu Full Moonu. Jestlipak už na nějaké humanitní fakultě vznikla o tomhle fenoménu diplomová práce? Dopolední program mívá v Jihlavě pomalejší, méně hektický ráz. Všechny zásadní filmy se obvykle promítají odpoledne nebo večer, do oběda je tak spousta příležitostí k experimentování a testování hranic vlastní divácké komfortní zóny. Občas tomu napomůže i náhoda, třeba když si spletete jeden ze dvou sálů festivalového kina Dukla a místo ruského dvojbloku Máma / Slepý film skončíte na přehlídce avantgardních filmů natočených v 50. - 80. letech v zemích bývalé Jugoslávie.

Experimentálním a avantgardním filmům se v Jihlavě tradičně věnuje sekce Fascinace. Název je to příhodný – tvůrcům bývá vlastní fascinace možnostmi filmového média, které dalece přesahují jeho původní chápání coby prostředku k vyprávění příběhů, de facto extenze principu známého z divadla. Od diváka se vyžaduje značná míra otevřenosti, v tom se filmové experimenty neliší od těch hudebních. Stejná je i urputná snaha hledat v otevřeném kódu filmové řeči nějaké konkrétní významy. Vrcholem vykladačské bizarnosti je, když sotva dvouminutový maďarský avantgardní snímek 8. října 2016 dovysvětluje delegace jeho tvůrců na ploše pomalu pětinásobné.

Odpoledne si dávám už třetí díl Manželských etud, které jsou tady poprvé doplněny o nové, v pořadí už třetí segmenty. Potvrzuje se má obava z prvního festivalového dnu: zatímco první dvě části si své výlučné místo v dějinách (nejen českého) dokumentu už dávno vydobyly, ty nové to budou mít mnohem těžší. Problém leží už v samotném důvodu jejich vzniku – zatímco segmenty z 80. a 90. let sledují proměny instituce manželství v průběhu zásadních období českých dějin, u nových částí se podobný přesah nachází jen stěží. Z dosud promítnutých dílů měl velkou výpovědní sílu jen příběh prodavačky Ivany a kulečníkového podnikatele Pavla, kterým život přinesl zajímavý zvrat i v aktuálně zachycené etapě. Zbytek naráží na problém toho, že ne všechny životní příběhy jsou pro dokumentární film dostatečně nosné. To už je ale riziko metody, kterou si Helena Třeštíková zvolila jako svůj hlavní modus operandi.

Večerním hitem třetího festivalového dne byla projekce snímku Hranice práce z českotelevizního cyklu Český žurnál. Film Apoleny Rychlíkové je dokumentárním rozšířením článků novinářky Saši Uhlové pro web A2larm, ve kterých Uhlová popisuje své zkušenosti z prací za minimální mzdu. Hodně se tu pracuje se skrytou kamerou, voiceover obstarává sama Uhlová, která vychází ze svých deníkových zápisků pořizovaných během experimentu. Je to syrové, osobní, často depresivní, nutící k zásadnímu zamyšlení. Pozitivní je, že na rozdíl od jiných dokumentů s velkým aktivizačním potenciálem (např. Cukr-blog Andrey Culkové), nehodlá Rychlíková zůstat jen u filmového gesta, ráda by ale snímek použila jako startovní výstřel k rozpoutání celospolečenské debaty.

Z hudebního programu stíhám jen koncert turecko-německé trojice Circus Diagram & Derya Yildirim v klubu Soul, dle Pavla Klusáka jeden z must-see bodů doprovodného programu letošní Ji.hlavy. Trio kombinuje krautrockový rytmus s elektronikou a psychedelicky rozmlženými vokály. Celý koncert je vlastně jedním dlouhým jamem, meandrujícím proudem hudebního vědomí, v němž se dá ztratit podobně jako v dopoledních experimentálních filmech. Jihlavská přehlídka vstupuje do své druhé poloviny...