Rejžák #2: Kakaová kuna, plyšáci a dojatý Karl

Druhý díl kritického klubu Rejžák je tu. Opět jsme se podívali na zoubek pětici aktuálních singlů. Došlo i na jednu českou novinku, která nás téměř jednomyslně nadchla (některé z nás dokonce skoro až k slzám). Dále vás v tomto díle nemine debata o ženských vlasech, papundeklových emocích Jamese Blakea a vtipné protivnosti Mr. Oiza.

1) Primal Scream & Sky Ferreira: Where The Light Gets In

karl: Sky Ferreira v klipu vypadá trochu jako Kate Moss, takže jsem si samozřejmě vzpomněl na Some Velvet Morning. Tohle má ale větší tah na bránu, je tam cítit, jak si to všichni zúčastnění užívali, a posluchači taky nemají důvod se ošívat. Já jsem chtěl tenhle týden ve výběru Zayna Malika, tohle je ale vlastně taky dobrej hit. (4)

maxim: Když už jsme u toho Malika... Huňáč, který vypadá jako odbarvený cigoš? To není narážka rasistická, jako spíš vizuální, asi jako když má někdo plešatý dredy. Klip Pillowtalk obsahuje velmi mnoho nejen estetických vrstev, hotová sociologická studie. A nemocné je to podobně jako tohle. Mám rád různá období a desky Primal Scream, často mám ale pocit, že by chtěli dělat prasáckou, chlípnou muziku, jenom jim to nějak nejde. (3)

lenka m: Na mě je to nějaký moc cool. Ty jejich našpulený pusy, její polovyfetovanej výraz a ten týpek by neměl zpívat nic se sykavkama, když tak ošklivě šišlá. Obsešššion… (3)

blueskin: Emo pro starší a pokročilé. Takhle nějak mohla znít současná česká pop music, kdybychom tu neměli čtyřicetileté komunistické temno. Bobbymu to se Sky hlasově i jinak kupodivu sluší, jen mi přijde, že se tu všichni až moc snaží. (3)

adam: Emma Smetana s kytarou ve tvaru hvězdy? Chtělo by to být sexy, ale jediný, o čem se to dá říct, je ta basa na začátku. (2)

2) Beyoncé: Formation

maxim: Nikdy mě nepřestane bavit představovat si, že jsem krásně vyvinutá kakaová kuna – co bych asi v životě dělal? Děvku, nebo cukrářku? Beyoncé? Tohle maká dobře, i když mě tolik nebere ani beat, ani refrén. Pop jako víno, tedy kromě toho, že tam hraje Pavel Turek (basketbalista, #15), pracuje se s divným napruženým samplem, kamera se snaží staromilsky malovat a kdo nemá prsa, není Čech. Až budu velký, taky chci mít vlasy tak dlouhé, že když se nakloním z okna auta, budu zametat ulici. Fascinuje mě hluboko naražený kloubouk s fakáčem a její urputná snaha mít postoj. (4)

blueskin: Těším se, až si od Pavla Turka (publicisty, ne basketbalisty) nebo někoho jiného přečtu, s čím vším se pracuje v klipu. Tuším za tím pořádný významový spletenec, který jsem asi moc líný rozklíčovávat. Rozhodně mě ale klip fascinuje a totéž se dá říct i o skladbě samotné, byť to není zrovna moje krevní skupina. Připadám si podobně, jako když jsem před dvěma lety potkal na jihlavském festivalu holku, která byla po otci poloviční Dánka. Zpětně viděno je tak trochu zázrak, že jsme si vůbec měli o čem povídat. Úplně jiný světy a tak… Přesto se mi její impozantní, vikingskou postavu nedaří do dneška úplně vymazat. (4)

karl: Jestli se někdo fakt křečovitě snaží, pak je to Beyoncé. Tohle má všechny věci, který mám na současným popu rád (masivní trapový beat, dechy, vyšinutý synťáky, postoj), nějak se mi to ale dohromady nespojuje. Je to asi jako s většinou věcí, který Beyoncé poslední roky dělá - mozek by to chtěl milovat, ale ty další důležitý partie (víte, který) to nechává v klidu. (3)

adam: Jeden záchranář mi vyprávěl o Japonce s dlouhýma vlasama, která si je před jízdou na motokáře nedala do culíku, takže se jí pak zamotaly do kola, no a zbytek si asi umíte domyslet, je chuděra nadosmrti plešatější než Sinéad O’Connor. Sinéad vol. 2, ale s prsama, co chtějí ven? Proti tomu nejde nic mít. (3)

lenka m: Otroctví, otroctví je svinstvo. Tak si poslechněme na tohle téma něco od zpěvačky, která si svoje kudrny od začátku kariéry žehlí. Pořád čekám, kdy jí vypadne prso. Spousta efektních amerických obrázků, kolik to má proboha lokací? Jestli to měl být nějaký politický komentář, tak je to fakt nesmírně mimo. Feminismy s vystrčeným zadkem. Na to, jaká je zpěvačka, tu nezazpívá nic. Zbytečný nevkus. (1)

3) February: Hide Me Under Autumn Leaves

adam: Tohle je obnaženější než Beyoncé i bez vlasů a výstřihu až na zem. (5)

maxim: Ty vole, kde se vzali???!!! (5)

blueskin: Líbí se mi, jak se u těchhle nových kapel postupně stírá takový to „češství“, kterým je jinak zdejší hudba zatížená jako nějakou ošklivou dědičnou nemocí. Přisuzuju to tomu, že nový generace začínají vyrůstat v prostředí, kde se odmala poslouchá namísto Olympiků a podobných zvěrstev dobrá hudba. U February je prostě slyšet, že mají v krvi něco jinýho, novýho a čerstvýho a to je samo o sobě skvělý, jakkoli bych si tuhle skladbu dokázal představit o trochu líp zmixovanou a posunutou tak někam jinam i po tý technický stránce. (4)

karl: Naposledy jsem se na koncertě rozplakal před dvěma lety na Manon Meurt a při poslechu February jsem si na to vzpomněl, protože to bylo taky v únoru. Říkám si, že slyšet to naživo v klubu, měl bych někde v čase 3:53 taky na kahánku. Nechme stranou zvuk, tohle skvěle funguje jako písnička. Výstavbou, melodií, drobnými vtípky, které dotváří celou stavbu. Těším se, co nám February předvedou dál. (5)

lenka m: Češství je teda špatně, jo? No mně tohle zní jako tisíc dalších českých/anglických/švédských… kapel, co mají kytaru a bicí. Dobře, něco tam cinká. Univerzální indie. Text je zaměnitelný poetický rozmaz bez větších ambicí. Když by to hrálo, tak po nich nic nehodím, ale to je tak asi všechno. (3)

4) James Blake: Modern Soul

blueskin: První desku nekriticky zbožňuju, druhá mi pořádně najela vlastně až nedávno. Očekávám, že tohle bude podobná story. Dávám alibisticky trojku, protože chci věřit, že budoucí Blueskin tenhle moderní soul docení. (3)

adam: Až bude Modern Soul součástí nějakýho komplexnějšího, klidně i koncepčního celku, možná řekne víc. Nashle Džejmsi za 15 let u novýho alba. (2)

lenka m: Preferuju kastráty. Hlavně ať James nikdy nezpívá v mojí přítomnosti, jinak bychom se třeba mohli i kamarádit. Panebože, teď jsem si pustila jeho verzi Sound of Silence. Chudák Tarkovskij! (2)

karl: James Blake má ve svůj hlas přehnanou důvěru a tady se to zase ukazuje. Ve své hlavě zpívá jako Placido Domingo, já bohužel slyším poněkud tuctový vokál, který zvládá technické finesy, ale „soul“ je to tak maximálně v duchu Adele nebo Sama Smithe, papundeklových emocí okopírovaných z televizních soap oper. Těch pět a půl minut je navíc hudebně naprosto nesnesitelných. Vyjádřeno jedním slovem: onanie. (1)

maxim: Máme dvě černé kočky. Jsou černé jako kachle do komína, jako poslední místnost vědomí, kam saháte jen tehdy, když chcete přijít o ruku. Mají bílé náprsenky a fousky delší než ilustrace Alenky v říši za zrcadlem. Jistě, je to trochu kýč. Ale sousedovic kocour, žíhaný jako flek na silnici a skrvna na alkoholické ruce, ten je ještě kýčovitější. Na vsi se takovým říká čičmur. Vojede a uteče. (1)

5) Mr Oizo: Hand In The Fire (feat. Charli XCX)

karl: Na svý poslední studiový desce střídal Mr. Oizo momenty čistý geniality s totálně otravnýma pasážema a tady to všechno nacpal do jednoho tracku. Refrén mě baví hodně, to je ale asi tak všechno. (3)

blueskin: Mr. Oizo získává s přehledem cenu za nejvíc iritující track této várky. Nezachrání to ani Flat Eric, jehož způsob návratu na scénu je stejně nenápaditý jako celá skladba. (1)

maxim: Že Mr. Oizo umí nasrat, to se ví už dlouho, mám pro něj ale slabost. Jeho práce s repeticí byla vždycky na hraně a na tom taky stavěl svoje vtipně protivné tracky. Tohle je ale průtoková rádiová stoupa, která už snad vytočit ani nemůže… (1)

adam: Já věděl, že Charli XCX nosí paruku. (1)

lenka m: Jste všichni letadla. Plyšáci! (4)