Šejkr #42: Zvuk je nejlepší polštář

Poslední koncert. Ten, na který se těším už víc než půl roku, ne snad že by na jiné ne, ale Bo Ningen jsou přece jen něco extra. Na domácím hřišti obzvlášť. A teď si uvědomuji taky to, že to po něm všechno skončí, což po jedenácti dnech na festivalu vážně není od věci. Těsně před nástupem Japonců hlídám na hraně stage a vnímám hlavně disko exkrementy, které se nekontrolovaně řinou ze zdola od stánku výrobce mého oblíbeného tabákového výrobku, a říkám si, že to je sakra zase víc nahlas než před chvílí. Richard, manažer japonské čtveřice, mi poklepe na rameno a říká: „Nebuď tak nervózní, to bude ok.“ Beze slov kroutím hlavou, že nejsem a mávnu rukou směrem ke zdroji zvuku a on se nahlas zasměje: „V klidu, těm čtyřem nahoře je to jedno a ti dole? Ti kvůli těm nahoře neuslyší nic, za to ti ručím.“ A má pravdu.

My man Todd křtí večer desku, kde jinde než na Sedmičce a s kým jiným než s OTK. Bude to velké. Faithcollapse je pořád jedna z nejlepších desek, co tu kdy vyšla, a loňská Nesbitt’s Inequality se jí nebezpečně blíží. S Toddem sdílíme mimo jiné lásku ke starému soulu, Hüsker Dü nebo závislost na koncertních záznamech Bruce Springsteena a na spoustu věcí máme samozřejmě taky odlišný názor. Toddův set před Dylanem Carlsonem docela překvapil – když mezi temnými novými skladbami pouštěl různé mp3 záznamy (pokud si dobře pamatuju, tak nechyběli ani Crazy Horse), mělo to v sobě vášeň i soustředění, tak trochu Čáryfuk, tak trochu Orfanik. Respekt. Novinka s klasicky „toddovsky“ přímočarým titulem Prisoner's Dilemma / Contusion Unit je sveřepá a důsledná, chvílemi hrubá, jindy zase snad až něžná, nemůžu si pomoct, ale toho Springsteena tam cítím. Sugesce, jistě, nejde o lehkost ani přirozenou flow, možná o podobně směřovanou naléhavost. Každopádně Redialectifying nebo hned následující Hey Captain jsou fláky jako hrom. A Indian Runner? To už je úplná Nebraska. Ostatně se tam o Bruceovi taky mluví. Miluju.

Po cestě z Colours si v hlavě přehrávám skvělý koncert Shilpy Ray a vzpomínám si, jak právě Todd stál hrozně o to, aby před jejím prvním koncertem v Praze hráli Nesbitts. Znovu se vracíme k té naléhavosti, která je klíčem, ať už témata sdílíme, nebo ne. Stejně tak dobře si pamatuji na koncert v Akropoli pár týdnů před vydáním prvního Full Moonu, kde Unkilled Worker a The Nesbitts předskakovali New Model Army, kapele, která mě provází tak dlouho, že se to až stydím říct. Tady už nejsme jen u naléhavosti, ale taky u svébytnosti zvuku, troufám si říct, že bych je poznal kdekoliv. NMA i Nesbitts. Za pár týdnů Justinovi a hochům vychází novinka From Here, příští rok jim bude čtyřicet a moje vylité srdce najdete ve stém čísle Full Moonu. Novinky New Model Army a Unkilled Workera jsem hodně poslouchal na cestách v červenci, jely se mnou do Varů i do Trenčína, nějak se mi nedaří se od nich odtrhnout. I díky novým sluchátkům, které tedy pořádně zahýbaly mojí vírou v nesmrtelnou značku Marshall. AKG N700 jsem naštěstí dostal (jinak bych se na ně asi těžko vzmohl), ale ten zvuk funguje jako polštář, peřina i čaj před spaním. Akorát je tedy nemohu nosit venku. Jednak nemám dostatečně ladící skafandr, ale hlavně v nich není slyšet skutečně nic jiného než to, co jde z reproduktorů. Nebezpečné a návykové. Včera jsem se přistihl, že je nosím i doma. Sakra.

S novou deskou jsou zpátky i další lásky HTRK. Tohle jsme možná ani nečekali, navíc Venus in Leo uslyšíme rovnou i živě, a to hned 5. září ve Fuchsu, což bude zcela jistě pamětihodné. Jak se mi všechny ty věci tak nějak občas divně spojují, tak jsem si při HTRK zase vzpomněl na obrázky britského fotografa Geralda Jenkinse, jehož velkoformátové portréty Sun Ra Arkestra jsem obdivoval v brightonském bistru Dough Lover. Brouzdám po netu a prohlížím fotky různých stylů, prostředí i okolností, nacházím nejen jeho ztvárnění Nicka a Kylie, Gila-Scotta Herona, The Fall nebo milovaných The The, ale kupodivu i Bo Ningen. Jeho novou knihu It’s After the End of the World si budu muset objednat. „Tahle kniha ohlašuje okamžik hlubokého porozumění – a důkladného naslouchání – uprostřed bzučivých sirén a výstrah, které charakterizují současný stav,“ píše se v anotaci. Nezpívají právě o tom všichni výše jmenovaní?