Šejkr #45: Srdečné pozdravy z Istanbulu

„Proč bylo tak krásné dívat se odsud na svět? Možná proto, že bylo všechno vidět. Možná proto, že kdybychom se odsud zřítili, umřeli bychom. Možná proto, že zdálky nevypadá nic zle. Možná proto, že jsme se na něj nedívali nikdy takhle z výšky. Co tady teď, na tomhle světě děláme?“

Už strašně dlouho se chci podívat do Istanbulu. Nepamatuji si, kdy to přesně začalo, možná jsou na vině knihy série Ve stínu pádišáha, možná bondovka Srdečné pozdravy z Ruska, která se z velké části právě v turecké metropoli odehrává. Určitě to ale bylo dřív, než jsem četl první román Orhana Pamuka. Ano, všichni víme, co se v Turecku poslední dobou odehrává, to je ostatně také jeden z důvodů, proč jsem si to přání ještě nesplnil, ale právě Pamukovy knihy mohou za to, že touha po Istanbulu nemizí, naopak roste. Ať už je to naprosto neuvěřitelná Černá kniha nebo třeba sbírka kratších textů Jiné barvy, ze které pochází úvodní citát. Pamuk v ni rozebírá vlastní život, vztah k milované dceři nebo knihám vlastním i cizím. Kouzlo téhle sbírky je úplně jiné než v případě pečlivě dotažených románů, ale pořád je to náramné čtení, ke kterému se často a rád vracím. Vlastně vždycky, když vyjde nová Pamukova kniha, přečtu si namátkou pár jeho esejů. Nebo se ke mně dostane další várka turecké hudby. A tady naopak přesně vím, odkud vane vítr. Mohou za to Baba Zula.

Těmto psychedelikům jsem propadl již u filmu The Sounds of Istanbul, který mají na svědomí režisér Fatih Akin a hudebník Alexander Hacke. Ten se při tomto natáčení s Baba Zula spřáhl a stal se jejich náruživým propagátorem. Istanbulská čtveřice ale spolupracovala i s Mad Professorem, Asian Dub Foundation nebo třeba s Dirt Music, na jejich skvělém albu Bu Bir Ruya. Loňský singl Baba Zula jménem Kızıl gözlüm zase ozdobil remix dalšího bořitele dogmat, německého producenta Schneidera TM (jinak člen kultovních Locust Fudge). Baba Zula sice pečlivě oprašují anatolskou psychedelii ze šedesátých let, kterou svět objevuje teprve postupně, zároveň jí ale dodávají výživnou infuzi rocku, dubu nebo elektroniky. A zejména na koncertech se jejich létající koberec vznáší opravdu k nečekaným výšinám, což všichni, co byli před dvěma lety ve Futuru, rádi potvrdí. Loni hráli na Pohodě a na podzim jim vyšlo vynikající album Derin Derin. Právě to v pondělí 3. února představí v Paláci Akropolis.

„Všechno se zhoršuje, zdá se, že pro ně neexistují hranice. A pro nás budoucnost.“ Takhle komentoval současnou politiku své vlády naštvaný leader Baba Zula Murat Ertel před dvěma lety v rozhovoru pro Full Moon, v němž rovněž říká, že přístup své skupiny považuje za úplně odlišný od fúzí východní hudby, které známe například z britské scény. Baba Zula totiž vycházejí opravdu zevnitř, přes neustále se utahující šrouby systému pro ně emigrace není téma a zůstávají v Istanbulu. Tato metropole produkuje také další jména, která stojí za pozornost – zpěvačka Gaye Su Akyol vydává podobně jako Baba Zula u labelu Glitterbeat, i když v jejím případě nejde o tak hlubokou sondu do spletitého proudu vědomí, ale o tradičněji pojatý revival anatolského psychedelického rocku (podobně jako u Altin Gün, kteří se shodou okolností představí v žižkovském klubu ve stejný týden jako Baba Zula). Je třeba upozornit i na písničkáře Umuta Adana, který loni vydal suverénní nahrávku Bahar, která je vyloženě návyková. Další z těch, díky kterým začínám zkoumat ceny letenek.

A pak tu máme Lalalar. Trojice, která má na kontě sotva tři singly, kombinuje odkaz anatolské psychedelie se špinavými elektro beaty a tanečními rytmy. K tomu přidávají basové syntezátory, surfové kytary a samozřejmě kníry. Z koncertu v Utrechtu na festivalu Le Guess Who? jsem stihl sotva čtvrthodiny, o to víc se těším na slovinský Ment, kde vystoupí ve středu. A jsem si celkem jist, že se ani tam neuvidíme naposledy.

Srdečných pozdravů z Istanbulu se tento týden sešlo více než dost, zajímavé je, jak se téměř veškerá současná turecká produkce nějakým způsobem ohlíží do minulosti. Je to příznak nostalgie, hloubky vzpomínek nebo touhy vrátit se do doby, kdy bylo lépe? Orhan Pamuk hovoří v souvislosti se svým historickým románem Jmenuji se červená o „určitém výrazu touhy měnit kostým“, v případě turecké psychedelie se zřejmě setkáváme s podobným efektem. V dnešní době ale nejde o nic výjimečného, podobné tendence se naopak množí, všude po světě. Hrubá hudba pro hrubé časy?