Šejkr #99: Co všechno se může hodit?

„…Přehnaná sebekontrola a nedůvěřivost jsou věci, které jsme si v hlavě zafixovali sami. Prvním krokem k boji s osamělostí je tak prolomení těchto vnitřních bariér,“ píše Matouš Hrdina v zajímavém sloupku na serveru Seznamzpravy.cz. Zabývá se zde aktuální krizí osamělosti a její souvislosti se sebe-disciplínou a nadužívaným plánováním, které v době covidové i postcovidové tolikrát citované osamění podle všeho podporuje. Nemusíme s tím souhlasit, ale minimálně k zamyšlení to rozhodně je. Cítíme se osaměle, protože příliš plánujeme? Protože se nedokážeme uvolnit a udělat něco živelného, nepředvídaného? Přestali jsme používat právo volby v rámci nadměrného používání sheetů a aplikací? Že by v tomhle tkvěla paranoia?

Vždycky když na ten dvorek na Újezdě vstoupím, uvědomím si, jak to tady mám rád. (A jak sem chodím daleko méně, než bych měl, i daleko méně, než bych chtěl.) Vždycky mě taky napadne, jak dobře se tu asi Josefu Sudkovi muselo pracovat. Jeho ateliér je zdánlivě osamělý, situovaný až na druhém, zadnějším dvorku domu na rušné ulici, která silným provozem oplývala snad vždy. Tady uvnitř je těžko popsatelný mír a klid, řád, chcete-li, který donutí člověka zastavit se a maličko oddálit vstup do útulné galerie, o které podle mého názoru neví ani spousta Pražanů. Naposled jsem tu byl snad na výstavě ukázek z archivu Adama Holého, který pořád zatraceně chybí, taky mi to v tom únorovém sobotním podvečeru problesklo hlavou. Dneska jsem tu ale kvůli někomu jinému, ještě do pozítří tady vystavuje své sugestivní fotografie Julie Hrnčířová.

O výstavě To se může jednou hodit… si přečtete víc v následujícím čísle Full Moonu, dneska ji zmiňuji hlavně proto, že ji třeba někteří čtenáři Šejkru mohou (a měli by) stihnout. Soubor vystavovaných fotografií je výřezem dlouhodobého, snad si můžeme dovolit slovo místosběrného cyklu Everyday sculptures, kterým se Julie zabývá kontinuálně. Zachycuje v něm pozoruhodné objekty vytvořené neznámými lidmi, které jsou stejnou měrou spiklenecky kutilské, recyklační a občas možná i trochu násilné. Vnímá je jako novodobé zásahy do „krajiny“, známého prostředí, které do něj v podstatě nepasují. Jde o jakési psychogeografické struktury, prolínající se běžným světem. Možná si všimneme některých jednotlivostí, ale nevidíme souvislosti. Jsme zpátky na začátku – zatímco některé obrazy na jednotlivých fotografií mohou působit smutně a osaměle, jako celek fungují zcela přirozeně a… komplexně. S vnímáním osamělosti to může být podobné.

Julie v souvislosti se svým cyklem zmiňuje termín rewilding, tedy jakési opětovné zdivočení míst a objektů, které zachycuje. A skutečně, některé z nich působí opravdu násilně, jiné připomínají jakási majestátní monstra, nové obyvatele našeho světa. Můžeme se bavit o tom, zda narušují ono pověstné status quo, kontext, v němž dnes žijeme, nebo ho naopak přetváří, zajímavé mi spíš přijde to, jakým způsobem ho oživují. A zda by se to dalo aplikovat i na lidské chování. Matouš Hrdina ve svém sloupku cituje britskou reportérku Elle Huntovou, která používá kouzelnou frázi „radikální moc poflakování“. Nemohli bychom tohle vnímat jako ono zmíněné „znovu zdivočení“? Nestálo by za to zkusit nabourat auru osamělosti nějaký živelným, překvapivým skutkem nebo jen obyčejným úkonem, který v našich plánech a diářích chybí, a díky tomu se cítit o něco svobodněji? Stojí to minimálně za pokus. I kdyby jen proto, abychom si dokázali (znovu) uvědomit, že být osamělý a sám není zdaleka totéž.

V osm večer na Rádiu 1 pár ukázek ze strašnické divočiny, spolu s awoo, Lalalar, Desire Marea, Mowgli, Martynou Basta nebo Janelle Mónae. Harvest Time, indeed.