Soutěživost v hip hopu, čtvrté kolo mateřské lásky

Hip hop je už od svého počátku spjat pupeční šňůrou se soutěživostí, která dosud nebyla přerušena. Naštěstí. Snaha ukázat svou výjimečnost odjakživa funguje jako motor, kdy se vystupující ve snaze překonat ostatní nakonec překonávají i sami sebe. To je teritorium, ze kterého nevyrůstá jen rap samotný, ale všechny související elementy.

Mladí černí kluci se na začátku osmdesátek na plácku za panelákem v jižním Bronxu trumfovali v efektnosti a rafinovanosti svých "moves" a zároveň nadšeně sledovali své vrstevníky v soubojích prvních b-boy crew, jakými byly Rock Steady Crew nebo New York City Breakers (v té době známí jako Floormaster Crew). Na začátku osmdesátých let byly taky v plném proudu souteže MC's, lépe řečeno jednalo se o poměřování celých crew, které spočívalo v lyrické důmyslnosti, údernosti, ale i vtipnosti. Způsob battlu, který v trochu jiné podobě vyvrcholil v devadesátých letech. Byly to souboje, kde šlo především o prestiž, ale běžné byly finanční odměny pro vítěze; nejznámější z dobových battlů je match mezi The Coldcrush Brothers a The Fantastic Five o tisíc dolarů. The Fantastic Five souboj vyhráli, ale v té době už byly známější The Furious Five s Grandmasterem Flashem. The Fantastic Five proslavil především Grandwizard Theodore, který je považován za vynálezce techniky scratchování a který měl své uplatnění v souboji DJů o přízeň tanečníků na párty. A pozadu nezůstávalo ani graffiti, kde o viditelnost a prestiž svého jména usilovali sprejeři. Ti sledovali odkaz poslíčka schovaného za tagem Taki 183, který jako první začínal kolonizovat veřejný prostor svým jménem. Charakter doby lze nahlédnout díky snímkům Wild Style, Style Wars nebo Beat Street.

Úspěch přitáhl pozornost a peníze a rapový souboj v devadesátých letech získal na vážnosti a změnil svou povahu. Vypjaté, ale nenásilné a neurážející battly v lokálních tančírnách přerostly do celoamerického formátu, nejviditelnější formou soutěživosti se stal beef, slovní přestřelka mezi dvěma MC's či jejich crew. Nejznámějším se stal souboj o korunu nejlepšího rappera mezi 2Pacem a Biggiem Smallsem (znám i jako Notorious B.I.G.), souboj, který neprobíhal pouze mezi hlavními aktéry, ale i mezi jejich vydavatelstvími, Death Row na straně 2Paca a Bay Boy Records na straně Biggieho Smallse, a nakonec i mezi východním a západním pobřežím USA. Těžko dnes posoudit, nakolik šlo o čistě prestižní souboj a nakolik v celé věci sehráli své role Puff Daddy, bezskrupulózní byznysmen a majitel Bad Boy Records, a Suge Knight, neméně otrlý majitel Death Row. Jasný je však konec celého sporu, který vyvrcholil smrtí obou hlavních protagonistů, a to za okolností, které dosud nebyly spolehlivě objasněny. Spolehlivě objasněny zůstávají pouze rekordní čísla prodejů posmrtných desek 2Paca a Biggieho Smallse.

Koncem tisíciletí beef naplno odhaluje svůj komerční potenciál. Vytrácí se skutečná rivalita a s tím i skutečné nebezpečí, které už nečíhá za ostrými slovy. Postavou nejznámější je v daném rámci 50 Cent, který se v tu dobu pustil do Jah Rulea, jenž byl tenkrát na vrcholu popularity, a pokusil se ukrást kus koláče pro sebe. A úspěšně. 50 Cent fungoval jako „továrna na cool“, využíval historky o začátcích drogového dealera, mnohonásobném postřelení a cestě na vrchol. Špičkou ledovce byl "beef" mezi 50 Centem a Kanyem Westem, který na sebe poutal pozornost jakožto další souboj o krále hip hopu, celá aféra však nebyla nic víc než boj o popularitu před vydáním alb, která měla shodný release date. Přední stránky časopisů tenkrát zaplnily jejich tváře a média celou maškarádu řádně přikrmila. Vítězem se stal Kanye West, ovšem nikoli proto, že by byl lepší rapper, ale díky vyšším prodejům. Jestliže v devadesátých letech byla soutěživost ještě autentická, v polovině prvního desetiletí po roce 2000 se definitivně vyprázdnila.

Komerční vyždímání, přezíravost ke skutečně kreativním jedincům a stupidní masmediální prezentace hip hopu vyústily v polemiku nad tvrzením, že je hip hop mrtev. Poučení s tím nemohli než nesouhlasit, ale nakonec se ukázal i pozitivní dopad této mediální skepse. Absence nových jmen a vlivů, která byla patrná mezi lety 2005 - 2010, vzala za své. Nejviditelnějším vrcholem renesance bylo album Good Kida M.A.A.D. City, které opanovalo absolutní vrcholy bilančních žebříčků takřka všech periodik, a to i těch nadžánrových. Po zásluze byl proto Good Kid mnohými korunován na současného krále hip hopu. Ostatně už jen setrvalá snaha krále hledat, prozrazuje mnohé nejen o interpretech, ale i posluchačích.

Zpátky ke Kendricku Lamarovi. Tomu se podařilo ke konci léta vyvolat rozruch svojí hostující slokou na jinak nevýznamném tracku Control, který se nevešel na album Big Seana. Kendrick tu mimo jiné rapuje: I'm important like the Pope, I'm a Muslim on pork/ I'm Makaveli's offspring, I'm the king of New York/ King of the Coast, one hand, I juggle them both. Tím, že se označí za krále New Yorku, nekončí a sám se řadí po bok velikánů, z nichž vyjmenovává Jay Zho, Nase, Eminema a Andrého 3000. A nezůstává jen u nich a posílá další vzkaz: I'm usually homeboys with the same niggas I'm rhymin' with/ But this is hip-hop and them niggas should know what time it is/ And that goes for Jermaine Cole, Big KRIT, Wale/ Pusha T, Meek Millz, A$AP Rocky, Drake/ Big Sean, Jay Electron', Tyler, Mac Miller/ I got love for you all but I'm tryna murder you niggas. Co tím chtěl Kendrick říci, naznačuje nejen text, ale především reakce, které vyvolal. Na Twitteru se k danému sdělení vyjádřil každý, kdo v rapové hře něco znamená, a ještě hlasitěji se ozvali všichni ti, kdo tak silné slovo nemají. Výčet je vyčerpávající a v seškrtané podobě by zabral minimálně půl strany. Stejně tak vzniklo několik desítek odpovědí na domnělý diss track. Všechny však sdílejí několik podstatných rysů: žádná z odpovědí nepochází od interpreta, kterého by Kendrick zmínil; žádná z nich neupoutala a stejně tak všechny pochází buď od rapperů poměrně neznámých nebo na ústupu ze slávy jako B.o.B., Cassidy nebo Lupe Fiasco; žádný skutečný soupeř se mu nepostavil.

Co tedy měly ony řádky znamenat? Zjevně se nejednalo o diss track, jak naznačuje absence řádné odvety, zmínění interpreti si naopak užívali zvýšeného zájmu. Souhlasím s názorem, že se jednalo o povolání do zbraně, o snahu přivézt zpět do hip hopu soutěživost a rozpomenout se na kořeny. Ne však v podobě krveprolití, ale ve snaze překonat ostatní a posouvat sebe a celý hip hop. To vše v rámci velkého počtu nově nastupujících interpretů, které spojuje opětovný návrat k inteligentní lyrice, svébytnému projevu a střízlivým mainstreamovým ambicím. Jejich velmi skromný výčet obsahuje v New Yorku crew Pro Era a Action Bronsona, v Chicagu Chance the Rappera a Vica Mensu, v Detroitu Dannyho Browna a v L.A. například Odd Future. Společná je jim i mediální přízeň nadžánrových periodik, přízeň, na kterou se v jejich závěsu těší řada nováčků, co se právě derou na světlo. Ale stejně jako jejich slavnější kolegové ani oni nepostrádají podstatný nádech devadesátkových postupů, které díky nim zažívají svou renesanci. Opět jde o to být nejlepší rapper, ale tentokrát bez krveprolití.

Jiným dokladem přetrvávající soutěživosti jsou tzv. cypher, jež jsou ve své nejviditelnější podobě součástí předávání hudebních cen černošské televize BET (Black Entertaiment Television). Interpreti nebo celá crew mají šanci se předvést, když se postupně střídají u mikrofonu do vybraných instrumentálek. Zajímavá není zažitá forma, ale pozornost, kterou událost poutá, rozsáhlé diskuse se zaobírají otázkou, kdo předvedl nejlepší cypher. Další doklad, že hip hop potřebuje svého krále. Potřeba, která vychází nejen od fanoušků, ale i od interpretů samých.