Jiří V. Matýsek | Články / Recenze | 27.02.2016
David Bowie je hudební chameleon. Zkusil si rock, pop, ambient... A své pověsti nezůstává nic dlužen ani na poslední desce Blackstar. Na ní totiž padají veškeré žánrové mantinely a Bowie plynule proplouvá mezi jazzem, rockem, šansonem, elektrem, popem, vážnou hudbou a tuctem dalších žánrů a směrů. Naprosto přirozeně a hladce vytváří vlastní hudební formu, která je navíc proměnlivá píseň od písně. Takhle to vypadá jako nesourodý hudební mišmaš - opak je ale pravdou, Blackstar je nedělitelným celkem. Vytáhneme-li jednu skladbu a posloucháme ji samostatně, velmi rychle zjistíme, že jí něco chybí - kontext ostatních šest kusů na desce.
Blackstar je hudebním monolitem určeným pro soustředěný poslech. V podstatě jen tak vyplynou na povrch mrazivě působivé básnické obrazy v textech (In the villa of Ormen/ Stands a solitary candle) a na své místo zapadnou štěkavé saxofony v disharmonickém doprovodu dusavé elektroniky ('Tis a Pity She Was a Whore). David Bowie vytvořil temnou desku, která je plná arytmií (výběrem Nothing Has Changed proslavená Sue (Or in a Season of Crime)), nervozity, divných, těžko identifikovatelných zvuků. Ale také mnoha emocí, které se skrývají v Bowieho hlase - šeptajícího, křičícího, jistého i (zdánlivě) nejistého. Ani na vteřinu nepochybujeme o tom, že je to stále Bowie, David Bowie, který dává průchod svým postmoderním tendencím.
Posluchačsky nejnáročnější skladbou je bezpochyby úvodní Blackstar, nesnadno uchopitelný devítiminutový kus, který dokazuje, že ne všechno bylo dosud objeveno a hudba může být zdrojem nekonečných výrazů a nálad. A tak je to ostatně s celou deskou - dovede působit temně až hororově (jak Bowie napovídá dvěma dosud uvolněnými videoklipy), ale zároveň je pozitivní a příjemná. Jako by se od kakofonické temnoty postupovalo až ke světlu, k barově zakouřené náladě hodiny mezi psem a vlkem.
Hudební legenda se na stará kolena dala na avantgardu - a my možná už teď, v lednu, máme adepta na jednu z desek roku.
David Bowie – Blackstar (RCA, 2016)
www.davidbowie.com
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).
Jakub Veselý 30.08.2024
Názov Doomer Music je na mieste a album nám prináša pohľad do sveta, v ktorom sú ľudské emócie potlačené, kde môžeme vidieť len drsnú schránku panelových domov.
David Stoklas 27.08.2024
Final Summer je deska, ze které čiší životní síla a touha něco dělat. A dělat to navzdory příkořím.