Články / Sloupky/Blogy

V New Yorku #3: Kishi Bashi, Dracula a Phil Glass

V New Yorku #3: Kishi Bashi, Dracula a Phil Glass

Jakub Hudák | Články / Sloupky/Blogy | 24.07.2013

Celebrate Brooklyn je eklektický multižánrový festival, v jehož programu si podávají ruce popaři Barenaked Ladies s Robertem Plantem a triumfálně faustovským Beckem. Ale to je jen ta placená část, lákadlo Celebrate Brooklyn totiž spočívá v tom, že je z větší části zdarma. Což je dobře, protože například lístky na Belle and Sebastian s Yo La Tengo v zádech stály něco přes čtyřicet dolarů – k tomu připočtěte pivo za sedm až devět dolarů, misku veganské biokaše za šest a bude vám smutno celou noc.

O to víc jsme byli překvapení, když jsme zjistili, že možná uvidíme Philipa Glasse naživo a zdarma. Když se řekne moderní klasika (a přenesete se přes to, jak hloupě to zní), napadne hodně lidí právě minimalista Glass. Z programu nebylo jasné, jestli skutečně vystoupí Glass nebo jestli budou jen pouštět jeho soundtrack k Draculovi anebo bude soundtrack hrát Kishi Bashi na housle, takže jsme byli trochu otrávení, protože Kishi Bashi zas taková výhra není.

Do Prospect Parku, kde festival probíhal, jsme dorazili o dost dřív, než bylo potřeba, protože jsme očekávali frontu ještě dlouho před otvíračkou, ale nakonec se začala formovat asi tak půl hodiny před, takže jsme měli čas obdivovat kosmopolitní multikulturalismus newyorského sobotního odpoledne. V Prospect Parku je veřejnosti zřejmě povoleno grilovat a pokud mi například cesta metrem na Manhattanu sugeruje pocit jakési bezbřehé mono-etnicity, tak rodinné grilovačky demarkují etnický původ dokonale. Černoši si pouští rap, Latinoameričani taky (ale s častějším užitím slova „pendejo“) a běloši si nepouští nic. Asiati negrilují.

Cestou zpátky k festivalové ohradě jsme zaslechli něco málo z Bashiho zvukové zkoušky. Před vstupem už se tvořila dlouhá řada, ale po chvíli jsme se dozvěděli, že existuje ještě jeden vchod a tam je prý fronta mnohem delší. Festival měl být sice zdarma, ale je těžké nic nezaplatit, když musí každý projít kolem slečny s cedulí, která žádá aspoň tři dolary. Oproti ostatním vystoupením byla tentokrát VIP zóna (běžně v nejpřednějších řadách) posunuta o něco výše k projektoru, takže jsme si mohli sednout přímo před pódium.

Kishiho Bashiho předci byli zřejmě Japonci, ale on sám se narodil v Seattlu, což je určitá hudební predestinace. Jeho vystoupení bylo velice energické, postavené na riskantním loopování a hudebně připomínalo DVA, jen zrovna v loopovací technice trochu pokulhávalo. Při vrstvení smyček člověk vždycky riskuje, že v přidávání nových a nových témat zadusí původní melodii a rytmus nepřehledným shlukem tónů, což se občas stávalo. Bashiho oblíbené řešení bylo zrychlit smyčku do šmoulích otáček.

Po výbušném houslistovi přišel na řadu Philip Glass se svým pětičlenným ansámblem (a dirigentem). Způsobile nastoupili do provizorního orchestřiště pod plátnem a spustili s prvními okamžiky Draculy. Film samotný už je dnes většině lidí k smíchu: teatrální vystupování, bolestně protahovaná gesta a Béla Lugosi jako nápadně zvrhlý maniak („Nikdy nepiji... Víno!“), ale Glassův soundtrack bere toto na vědomí jen minimálně. Takřka celá skladba si vystačí jen s jedním tématem, vyzdvihujícím kolabující napětí snímku, a se skvěle rytmizovanými pomlkami, upozorňujícími na důležité momenty dialogu. Philip Glass, stejně nenápadně jako přišel, po skončení filmu také zmizel, profesionálně zádumčivý, schovaný za zbytkem ansámblu.

Info

Cele brate Brooklyn
13. 7. 2013, Prospect Park, New York (usa)

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Preview: Le Guess Who? 2024

Maria Pyatkina, David Čajčík, Michal Pařízek 29.10.2024

Pokud někde objevovat, tak právě tady. Vybíráme z napěchovaného programu devět jmen.

Šejkr #140: V obraze

Michal Pařízek 04.10.2024

Dneska v osm večer na Radiu 1 spolu s Angeles Toledano, Melike Şahin, Autumnist, Juliánem Mayorgou nebo Cindy Lee. If You Hear Me Crying… leave me alone.

Šejkr #139: „I’m sure we’re not the only ones“

Michal Pařízek 20.09.2024

Šest dní u moře uplynulo tak rychle, že jsem se ani neotočil, a určitě nejen proto, že tam bylo 15 stupňů. Ale ve stínu toho, co se dělo/děje tady, už…

Šejkr #138: Prsten

Michal Pařízek 06.09.2024

Okruží severu sedí kolem mozku pevně a (možná) napořád, podobně jako prsten, který mám na prstě snad po třiceti letech. Přišel ke mně před Rouge, komu tak asi patří? Forget…

Tak daleko, tak blízko: Mario „Dust“ La Porta (Psychopathic Romantics)

redakce 29.08.2024

Mario „Dust“ La Porta si zařídil svůj bar, aby se měl kde zašít, taky si tam hrává. A se svojí kapelou jezdí po světě. Přijedou i do Kaštanu.

Šejkr #137: V přízemí

Michal Pařízek 23.08.2024

Štvanice minulý pátek hořela. První pražský Underground Overtake se povedl náramně, atmosféra euforická a velká stage, která u Bike Jesus vyrostla, byla zatraceně funkční i slušivá.

Válová a Janáček, abstrakce na třetí

Veronika Mrázková 13.08.2024

Současně je právě marnost a nevědomost, kde začít a kde skončit, vzrušující. Tlumí racio a vynucuje si takové oddání dílu, které se obejde bez faktického výkladu či pointy.

Top 5 Brutal Assault 2024

redakce 13.08.2024

Letošní Brutal Assault je za námi a vypadá to na jeden z nejvýživnějších ročníků vůbec. A to nejen podle našich vyndaných reportérů.

Šejkr #136: Rutina nevadí

Michal Pařízek 09.08.2024

Rozhovor s Nubyou Garcia jsem dělal před pár lety, bylo to uprostřed covidu a bylo to tím poznamenané, ale už tehdy to bylo milé...

Šejkr #135: Post Vintage

Michal Pařízek 26.07.2024

Všechno dobré, něco výjimečné, vytržení s sebou přinesla Aunty Rayzor a vyloženě roztomilí Irreversible Entanglements. Zejména Camae Ayewa, která se chtěla boxovat.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace