Žebříčky Full Moonu: kapela roku 2018

Do roka a do dne. Malé radosti, velká překvapení, koncertní jistoty i nové objevy. Redaktoři Full Moonu i jejich blízké okolí rekapitulují hudební rok 2018. V první anketě se ohlížíme za těmi nejautentičtějšími, nejošlehanějšími, nejsugetivnějšími interprety i kapelami napříč stylem a žánrem.

Akana
The Ex
Letošní deska 27 Passports je výborná, ale ne zase tak překvapivá. Nominoval je hlavně koncert (viz příslušná kategorie).

Shame
Že rock'n'roll mele z posledního, to se říká už dobré tři, čtyři dekády. Zatím se nicméně pořád rodí kapely, které nevymýšlí nic extra nového, ale s mojí hladinou adrenalinu si dělají, co se jim zamane. Pohřeb se zase odkládá.

Imarhan
Mladí kluci z Alžírska rozvíjejí odkaz tuarežského desert blues po svém, moderně a reflektují už nejen pouštní tesknotu, ale i městský cvrkot. To dává naději, že se tahle hudební odnož neocitne ve skanzenu.

Please the Trees
Momentálně asi nejlepší kytarová kapela u nás. Fyzický i duchovní prožitek, věčné hledání jeho hranic.

Tomáš Palucha
Všeobecné nadšení z alba Guru mě jaksi nezahrnulo, příliš různorodých vokálních vstupů podle mě tříštilo celek. Čaro je díky jejich absenci sevřenější, a přitom o nic míň poutavé. Forma i obsah v rovnováze.

Povodí Ohře
Jsou desperáty už asi na celý život. Esgmeq se nahradit nesnaží, ale koušou stejně zavile.

David Čajčík
Sons of Kemet
Mašina na groove absorbující kdeco v cestě. Naživo destrukční zábava.

Jpegmafia
Haló rapového roku. Stačil jeden Veteran a bylo jasno. Nutno vidět, dokud hlasivky drží na svém místě.

Amnesia Scanner
Pokud by na něco takového tančil mainstream v roce 2030, tak prosím pěkně. Chytlavý futurismus, točící se formule a mimo jiné epický koncert Lunchmeatu.

Lukáš Grygar
Past
Polský postpunk, který z důsledné žánrovky táhne Gosiin zpěv. Odjeli skvělé koncerty k desce, dávají znít hlasům, které Polsko potřebuje.

Low
Nechápu. Naposledy jsem podobný obrat a propad do fascinace zažil u Kid A. Tohle se mu neblíží, ale zase – která kapela dokáže po pětadvaceti letech existence nahodit takhle současný přeliv, aniž by v něm ztratila sama sebe?

Jirka Jakoubě
Daughters
Temnota je první krok ke světlu, tenhle rok byla ale zároveň krokem posledním. Obratle ostře prořezaný v zádech a bodavej pohled přes rameno. S Daughters je temno fungující organismus, emotivní améba, nekonečná plocha i zlomený kout.

Jaye Jayle
Jaye Jayle jako noirovej film v zapadlým kině. Černý kafe, co stojí dlouho na kraji stolu a všechno jím stačilo načichnout. Postpunková image, komorní country pro fanoušky Swans a milý set na strahovský Sedmičce.

Dead Can Dance
Dead Can Dance jako přiznaná, prodýchaná nostalgie. Nikdy jsme si vlastně nebyli úplně blízko, ale tady jsem se sklopenou hlavou zíral přímo do nebe. Bouře se nekonala, ale těch pár melodramatickejch mraků příjemně zelektrizovalo vzduch.

Jakub Koumar
Max Richter
Více jak osmihodinové dílo Sleep zkomponoval Max Richter v roce 2015 i na základě poznatků neurobiologie, aby stvořil výjimečný hudební doprovod k usínání, spánku i probouzení. Sleep už několikrát zaznělo živě, ale teprve letos se Max Richter vydal zahrát velkolepé dílo pod otevřené nebe. V losangeleském Grand Parku nechal nachystat 560 postelí a svůj set načasoval tak, aby konec celé kompozice skončil s přicházejícím úsvitem. Nefalšovaný gesamkunstwerk.

Low
Americké indierockové trio má za sebou už dlouhou kariéru a už na jejím počátku se vydali charakteristickým, na devadesátá léta poměrně neobvyklým směrem. Jejich nejvýznamnější vizitkou byl klid, ticho a absence běsnění. Jaký rozdíl oproti grungeové scéně, které vytvořili pozoruhodný protipól. Uběhlo pětadvacet let a Low mají pořád dost invence. Na letošní desce Double Negative nápadně zdůraznili svoje experimentální touhy – elektronika, ruchy, šramoty, prostě vše, co dřív stálo opatrně v pozadí, nyní rozbíjí, prohlubuje a vtírá se do popředí, aniž by ničilo nebo přehlušovalo tolik charakteristickou opatrnost. Vývoj není nikdy u konce.

Mitski
Mitski Miyawakiové je teprve osmadvacet, ale nejen že zvládla vydat už svou pátou desku, ale zároveň odvedla obrovský kus práce. Každé její album mělo trochu jiný charakter, ale letošní Be the Cowboy konečně spojilo všechny elementy dohromady. Dream pop, indie rock, soul, písničkaření a velmi vyzrálé metafory pohrávající si s alegorií kovboje coby osobitosti a mentální síly i jejího hledání a (ne)nalézání. Jak daleko se posune příště?

Davo Krstič
Dead Can Dance
Už jen za to, že se po pěti letech vrátili, vydali skvělé album a během chvíle dokázali vyprodat vstupenky na pražský koncert.

Behemoth
Metalovou scénu sleduji sporadicky a deathmetalovou vůbec, ale tohle jméno nešlo přeslechnout. Nergal je ohromně cool a rozhovory s ním mě baví číst od začátku do konce.

The Smashing Pumpkins
Málem jsem je už odepsal a oni se (pokolikáté už) vrátili, tentokrát s albem, které mi vehnalo nostalgické slzy do očí a já měl pocit, že je zpátky rok 1997, a už se nemůžu dočkat pražského koncertu (kterého jsem se tehdy nedočkal, protože povodně).

Veronika Kubanková

Veronika Miksová
Povodí Ohře
Surová i něžná duše znovu na scéně.

Panenské plameny
Dokonalý texty, název, muzika, všechno.

Father John Misty
Osobní krize jako věčný pramen inspirace a opět skvěle.

Zdeněk Němec
Justin K. Broadrick
Ten se zastaví, snad jedině když jde na záchod. Stroj na muziku, kterej pořád něco vytváří, koncertoval s Godflesh, Jesu, Zonal, Final i sólově a díky nejrůznějším kolaboracím ve studiu i na pódiu pořád posunuje sám sebe i ostatní muzikanty, kterých se kolem něj rojí jako včel na rozkvetlé třešni. Během Donaufestivalu předvedl Broadrick coby JK Flesh improvizaci s Moor Mother v hotelovém suterénu pro dvacet až třicet lidí a rozhodně ji můžu zařadit na špici toho nejlepšího, co jsem od něj viděl. A právě pod pseudonymem JK Flesh letos vydal dvě vynikající ípíčka (PI04, Wasplike) a skvělé elpíčko (New Horizon), takže fanoušci zase měli žně.

Michal Pařízek
Low
Za Double Negative a za odvahu.

Sons of Kemet
Za královny.

Povodí Ohře
Za všechno.

Dominik Polívka
Vein
Dravost, syrovost a momenty překvapení. Mladá krev a vítr z nejsvěžejších.

The Armed
Digitální mathcore na steroidech s dobráckou atmosférou a líbivými melodiemi, tam někde pod zvukovou explozí.

DJ Healer
Princ dánský či premiér záhuby? Mnoho pseudonymů. Je to skupina? Je to jednotlivec? Je to jedno! Number one ambient house současnosti.

Maria Pyatkina
Young Fathers
Vydali oceňovanou desku Cocoa Sugar. I když podle mého názoru není tak silná jako debutová Death, je vyzrálá a osobitá. Utvrzuje mě v tom, že Young Fathers je jedna z nejoriginálnějších současných kapel, v jejíž tvorbě se snoubí nespoutaná prvobytnost a agrese se sofistikovanou elegancí.

Jan Starý
Stern
Chuck Stern zapojil většinu členů Kayo Dot už dříve, až letos se ale potenciál naplnil zběsilou deskou Missive; Sister Ships, která je právě tak metalová jako popová a chytlavá jako avantgardní. Čelní srážka apatie a nervozity.

Jakub Šilhavík
Nine Inch Nails
Zatímco většina hudebních veteránů po čase začne připomínat vlastní parodii, Trent Reznor a spol. si stále udržují vysokou laťku, ať už se jedná o studiové nahrávky nebo strhující koncerty.

Jakub Šíma
Pusha T
Letos to byl jeho rok. Vydal album Daytona, na němž ukázal, že svět drog je pořád vděčné a především poutavé téma, a zároveň snad na všech hostovačkách, kde se objevil, s přehledem zastínil své kolegy.

Cardi B
Nejvýraznější žena v rapu? Pro letošek jednoznačně Cardi B. Díky skvělému debutu The Invasion of Privacy nikoho nenechala na pochybách o svých hudebních kvalitách. A navíc ve své osobě spojuje značnou neuchopitelnost, kdy dokáže stereotypy využívat ve svůj prospěch, bojovat proti nim a ještě je parodovat. Interview s Nardwuarem mluví samo za sebe.

XXXTentacion, Lil Peep
Dvě jména stojící za vzestupem emo rapu, jejichž smrt byla dosud největším vzedmutím tohoto směru. Hlasitá labutí píseň.

Filip Švantner
Svartidauði
Manifestujú, že aj ortodoxný black metal môže znieť sviežo a nevšedne.

Karel Veselý
Tropical Fuck Storm
Roztrhané příběhy každodennosti, surová psychedelie i momenty transcendence. Tomu jsem sedl na lep od první minuty.

Idles
Naštvaní, angažování, vtipní. Kapela přesně pro postbrexitovskou Británii.

Waghiss
Algiers
Jestli jsme ještě nevyplýtvali všechny superlativy, tak jeden dvojitý patří Algiers. Nejlepší kapela na světě. Víc nic.

Drom
Dokonalá hudba. Bez komentáře.

Fall Out Boy
Znovuobjevuju emo-punkové kořeny, propracovávám se přes hymny až na letošní stadionovku Mania. A všechno to kurevsky maká. Všechno!

Decultivate
"Zášť, hněv, vztek. A já jsem toho součástí. Znechucen vlastní rasou. Znechucen tebou. NENÁVIST VŮČI VŠEM!!!"

Obligod
Liščí teritorium zabrali Kanci a Delfíni, tančí a v rukou škrtí struny sekerám. Na Brno furt dobrý.

Martina Wes

King Gizzard & the Lizard Wizard
I prefer the muddy water! A hlavně King Gizzard & the Lizard Wizard.

Rutka Laskier
Emíček s humorovkou jako z Lahůdek.

Čad
Rozdrvia ťa zaživa metalové kladivá! Zoderú ťa z kože punkové nože! Ale nestíšim!