„Zeptej se ho, proč zabil mého bratra.” (Only God Forgives)

Do děje naskakujeme ve chvíli, kdy znuděný Billy (Tom Burke) v Bangkoku znásilní a zabije šestnáctiletou dívku. Za svůj zločin je potrestán, když je k vyšetřování přizván místní policista Chang (liknavý výraz Vithayi Pansringarma je přímo démonický), který přesvědčí otce dívky, aby se pomstil. Billyho bratr a spolupracovník v obchodování s drogami Julien (Ryan Gosling) má celou situaci urovnat, ale okolnosti jej donutí přehodnotit situaci. V tu dobu do Thajska přijíždí jejich matka (Kristin Scott Thomas) vyzvednout si zohavenou mrtvolu svého prvorozeného syna a domáhá se viníkovy hlavy (na talíři).

Dán natočil ryze thajský film. Nicolas Winding Refn je jeden z nejzajímavějších filmových režisérů současnosti, jeho svébytný styl, zřídkakdy prostý hypnotických snových sekvencí plných podobenství a nevyhnutelné (obvykle fatální) budoucnosti a následných krvavých, násilných výjevů, ho řadí do klubu přátel Davida Lynche. Emocionální prázdnota hlavních hrdinů, omezené verbální vyjadřování, přesná kompozice obrazu, poměr barevnosti a kontrasty, které zvlášť v Jen Bůh odpouští, vynikají (i díky exotickému prostředí Bangkoku). Nálada a pojetí snímku připomíná jeho starší kusy Barbar (2009) a Fear X (2003) s výborným Johnem Turturrem. Drive, který si získal srdce tolika fanoušků, pak tato novinka připomíná především úchvatnou kamerou, mlčenlivým hlavním hrdinou a částečně i hudbou.

Částečně proto, že americký skladatel, bubeník a perkusionista Cliff Martinez, který je krom práce na filmových soundtracích známý jako zakládající člen Red Hot Chilli Peppers, se místy zcela oprostil od elektronické kompozice a některé skladby ve filmu zní jako western s thajskými prvky.

Celé kompozici dominují bicí nástroje kombinované s kostelními varhanami. Dokonalým příkladem je hned úvodní skladba (Only God Forgives), která je v podstatě hlavním tématem policisty Changa, přezdíváného Anděl pomsty. Slyšíme ji ve chvíli, kdy někomu něco odsekává – tedy vykonává spravedlivý trest. (Zní též jemné melodie na zvonkohru či xylofon s až noirovými žesťovými nástroji.) Neonovou záři thajského klubu dokresluje Martinez osmdesátkovou elektronikou, někdy přidává elektrickou kytaru (Chang And Sword). Houslové pasáže podbarvují snové sekvence, které mají blízko ke Kitanově stylu, spíš vibrují, než zní. Martinez často pracuje s archetypálním zobrazením temna, některé skladby (Do As Thou Will, More Hands) místy připomínají staré černobílé horory. Refn hudbu často potlačuje a ve filmu je dost scén, v nichž slyšíme pouze klapání podpatků – Changa nebo Juliana. Někdy nechá naplno vyznít démonickou matku, například u rychle kultovní scény večeře, kdy se vysmívá chování (menšímu přirození) nezvykle pasivního Goslinga.

Nejpozoruhodnějším kusem je skladba Wanna Fight. Čistě osmdesátkový styl v thajském aranžmá + varhany podbarvují konfrontaci Changa a Juliena možná spíš mimozemsky, než orientálně. Užití v tomto kontextu nerozumím. Ne že by nezněla skvěle, jen nechápu, proč je použita právě takto.

Na albu najdeme i tři thajské písně, na jejichž názvy česká klávesnice nestačí. V překladu jsou to skladby Nemohu zapomenout, zpívaná v policejním klubu andělem pomsty Changem, skladba Zamilovávání se, zpívaná dívkou, jejíž jméno zní Rhatha Phongam a která předchází asi nejděsivější mučící scéně, co spatřila stříbrné plátno. Hudbu k oběma složil Cliff Martinez. Skladbu Jsi můj sen známe z trailerů. Ve filmu ji zpívá rovněž Chang, originál má však na svědomí populární thajský zpěvák devadesátých let Proud.

Originální, hypnotický soundtrack, jehož některé kusy obstojí i při samostatném poslechu, ale jako celek filmu dodává nezapomenutelnou exotickou atmosféru a rezonuje ještě dlouho po zhlédnutí.