Cloud Boat nebo taky Lions on the beach

Cloud Boat jsou jemnocitní a srdcebolní. Ale když máte zrovna v životě na talíři větší porci emocí, budou vám oddanými mluvčími.

Cloud Boat jsou dva charismatičtí mladíci Sam Ricketts a Tom Clarke, kteří po dvou letech piplání se s různými EP dokončili, co bylo třeba. Ve změti nekonečné romantiky vybojovali místo pro dvanáct kvalitních skladeb, které se snadno poslouchají. A i když deska s cituplnými přídomky většinou funguje velmi čitelně a nevynalézavě, věrohodnost a sklíčenost Tomova projevu může debut Anglánů efektně odlišit. Tím spíš, že deska netrpí jednolitostí. Po skluzu líbivě vyklenutého hlasu se dostanete k hluboko skrytým kouskům svého já a na desce participujete svoji vůlí i zkušenostmi. Lions on the Beach začíná strojovým datlováním, do nějž vrůstá příjemný, dubstepový beat, který ukrývá vzdálené stesky. Nedlouho na to narazíte v Amber Road na temný drone, rozechvělou až ponurou elektroniku blížící se k dark ambientu. Wanderlust je zas tleskavou skladbou s éterickou kytarou a echovými lemy. Chvílemi si můžete připadat takřka průhlední, jako ta efemérní holubice na obalu. Ztrácíte hmotu a o to víc se můžete vsáknout do downtempových tenat. Dobrá polovina desky je přikryta dekou spletenou splínem, druhá je ale naopak vyztužená amplifikací kytar i úderností dubstepových beatů. V Youthern zpívá, že nikdy nezažil lásku. Dokáže vzbudit porozumění, dokáže si vynutit lítost. Můžete si u nich poplakat nebo usnout. Ale druhá varianta je nepravděpodobná: do konce alba nabudou na síle a Pink Grin už je živým vzkazem se sycenou elektronikou.

Book of Hours je deska spíše prožitková než poslechová. Cloud Boat udržují opatrné tempo, slibně připomínají Bon Iver, Jamese Blakea nebo Jona McCleeryho a vedou podobná dramata v ještě intimnějších aranžmá, v tichém toku a ložnicových závojích. Dokonce i naživo mají tišící efekt. Nikdo ani nedutá, všichni zádumčiví… až budete chtít bloumat a dumat, Cloud Boat by vás měli doprovázet.