Vojta Chmelík | Články / Recenze | 13.05.2013
Americká indierocková parta kolem skladatele, kytaristy a zpěváka Bradforda Coxe stihla za dobu své existence prozkoumat nejrůznější zákoutí žánru. Debut s příznačným názvem Turn It Up Faggot byl nekompromisním noisovým albem plným přebuzených aparátů a vazbících kytar odsouvajících zpěv někam do pozadí, a taky zemitá garáž, ambientní punk, vydatná masáž pro ušní bubínky. Následovala série zvukově výrazně civilnějších desek ovlivněných shoegazem. I když neupustili od zvukových experimentů, byl znát posun k písňovější tvorbě, který vyvrcholil pop-psychedelickou deskou Halcyon Digest z roku 2010.
Album Monomania, v pořadí šesté studiové LP, vydané letos u legendárního indie labelu 4AD, v tomto trendu nepokračuje. Zvukově se vrací zpátky do garáže, ale přitom si zachovává písničkovost z alb bezprostředně předcházejících. Spojuje v sobě to nejlepší ze všech období, kterými kapela prošla, aby dala dohromady silnou desku s několika hitovými songy, a přitom zůstala dost neurvalá, špinavá a drzá. Kombinace občas jen ledabyle naladěných kytar a zkresleného zpěvu vytváří kakofonii, ze které se čas od času vynoří chytlavá melodie (Neon Junkyard, Monomania). A občas poodkryje i druhou, něžnější a intimnější rovinu (The Missing, Nitebike). Při poslechu se vybavují jak garážové kapely z počátku minulé dekády typu The Vines nebo The Strokes (pár tracků zní jako z Is This It nahraném v drogovém opojení), tak klasikové rock’n’rollu let šedesátých.
Titulní píseň je energický diktát plný vitality a zdravé naštvanosti. Její stoupající dynamika vrcholí smrští vrstvených kytar přehlušujících mantrické opakování slova Monomania, což je označení pro psychickou poruchu, které v písni zazní celkem dvaasedmdesátkrát. Její televizní premiéra u Jimmyho Fallona byla ukázkovým punkovým představením. Pódium ovládl zjev Bradforda Coxe, převlečeného za personu nazvanou Connie Lungpin s parukou zakrývající obličej, v rozepnuté dámské blůze a s fingovaně pořezanými prsty. V gradujícím finále porazil stojan s mikrofonem a následován kamerou pomalu zmizel v útrobách budovy.
Celé vystoupení a vlastně i celou desku shrnul později otázkou: „Je mi jedno, jestli to bylo skvělý. Bylo to punkový?“ Ano. Bylo to punkový. A je to skvělý.
Deerhunter – Momomania (4AD, 2013)
www.deerhuntertheband.blogspot.cz
Live: Deerhunter (usa), 26.10.2013, MeetFactory, Praha
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).
Jakub Veselý 30.08.2024
Názov Doomer Music je na mieste a album nám prináša pohľad do sveta, v ktorom sú ľudské emócie potlačené, kde môžeme vidieť len drsnú schránku panelových domov.
David Stoklas 27.08.2024
Final Summer je deska, ze které čiší životní síla a touha něco dělat. A dělat to navzdory příkořím.