Loud. Like. Love. Placebo.

Loud Like Love je v porovnání se zbytkem diskografie Placebo poměrně krátká deska. Čekáte-li na desku čtyři roky se zbožným přáním, ať je to lepší než minule, pak můžete jen doufat, že kvantita ustoupila a dala prostor kvalitě, která vás oslní. Oslnění, které v roce 2006 způsobilo album Meds, už asi neproběhne, ale pravdou zůstává, že bych si Loud Like Love klidně dala s dvojnásobnou stopáží i za stávající kvality.

Asi bych nevybrala jako otvírák alba sice titulní, ale píseň, která jen zbrzdí netrpělivé očekávání projíždějící celým tělem jako elektřina. Pro někoho, komu se líbila Battle for the Sun bude Loud Like Love asi nejlepším možným otvírákem, ale mně připomíná tu juchavou pachuť po poslední nahrávce. Díky bohu za Scene of the Crime. Sice pootevírá dvířka do nové dimenze (klavír v téměř každém songu je chvílemi trochu moc), ale i tak se díky ní ocitám v době Meds a letím zpátky časem. Placebo zní zase jako Placebo a tento pocit umocňuje Too Many Friends. V nostalgické, rozlítostněné náladě zasazené do jednoduchého, svižného kytarového aranžmá se slušnou gradací je zřetelný rukopis Molkovy skladatelské osobnosti a díky bohu se tu začíná i naplno projevovat, že se Placebo buď sžili s bubeníkem Stevem Forrestem, anebo jemu se podařilo zachytit esenci jejich předchozí tvorby, které se jim na Battle for the Sun zásadně nedostávalo.

Loud Like Love má všechny rysy produkce Placebo, od řízných vypalovaček se spoustou drásavé energie, v nichž Molko zní jako nasrané děcko rozhodnuté kritizovat svět, až po dekadentně-romantické hloubavé balady, které z Placebo svého času učinily jednu z nejvíc emo kapel na planetě, aniž by s emo měli příliš společného. Purify by se zařadila bez pochyb mezi ty první, a kdybych do toho měla co mluvit, stala by se jasným otvírákem. Má drive, odpich, nutnou dávku melodičnosti a podbízivosti, která k Placebo patří, ale nezní prvoplánově a bezúčelně nadšeně, jak je tomu v případě Loud Like Love. Někde mezi stojí Exit Wounds (s decentně vyčnívající elektronickým začátkem), která působí jako flashback, když ve zpěvu i v naléhavosti kytar zrcadlí například Infra-Red (z Meds), když strhuje dravostí a stísněnou potřebou, které na Battle for the Sun žalostně chyběly. Do řady druhých případů se staví Begin the End a Bosco, zatímco My Sweet Prince a The Crawl se stále topí v okázalé depresi a dramatu, ovšem už bez sebemrskačské pózy, vyzrálejší, otevřenější a s jakousi svatozáří naděje kolem.

I v textech je mnohem snazší vyznat se než kdykoli předtím. Nejednou sice vytane smutná otázka, kam se poděla Molkova rafinovanost a tajemnost, protože snad poprvé není potřeba mít pocit, že bez přímé konfrontace s jeho myšlenkovým vesmírem nelze zachytit význam. Je ale otázka, jestli se jedná o výhodu, třeba Rob the Bank je textově tak jednoduchá, že při každém dalším přehrání vybízí k přeskočení. To Million Little Pieces se může zdát až pubertálně naříkavá, ale nejedné duši rozezní tu správnou melancholickou strunu. O to ostatně u Placebo vždycky šlo a nadále se jim to daří – vyzdvihnout atmosféru, utvořit náladu rezonující kdesi uvnitř.

Není snadné smířit se s tím, že Meds se neopakuje, natož aby se ho podařilo překonat, ale žije se snáz s vědomím, že se tento hudební unikát nerozplyne ve zbytečných, přearanžovaných experimentech a že Placebo znovu našli sami sebe.