Alegorie svobody Edgar's Hair

Poslední koncert Edgar's Hair, kapely Hanse Brusseeho ze Soulkostela, kam pravidelně putují nejen kapely z bratrstva Silver Rocket, jsem prožil loni v broumovském divadle. Byl nezapomenutelný, byť tedy víc kvůli výsledkům parlamentních voleb, které převrstvily dojmy z jinak velmi působivé hudby a scénografie. Hlavou mi běželo leccos, i výňatek ze Společenstva Prstenu: „Odcházejí do přístavišť za Bílými věžemi, do Šedých přístavů. Navždy opouštějí Středozem. Nevím proč, ale je mi z toho smutno.“ Proč si vybrali zrovna alegorii svobody, Racka Jonathana Livingstona od Richarda Bacha? A proč je ze stonerové psychedelie cítit zármutek Sigur Rós? Co když moře ty zhulené nizozemskýé elfy opravdu volá domů, do Leidenu a Rotterdamu?

Ta myšlenka se mi vryla do paměti jako do desky, ze které zní něco úplně jiného. Duchem jsem na rýnské náplavce. Prověšená kotevní lana se zlehka napínají. Vlny měkce šplouchají o vrzající boky lodí v přístavišti. Plavidla, která sem teprve připlouvají, občas v dálce sotva znatelně zatroubí. Oblévají mě v klubu podušené kytarové linky s padesátkou na krku. Utíkají odtamtud jako umělý ranní opar. Ten se z pódia pomalu sune do hlediště. Světla prolétající helikoptéry a stále ještě nočního Leydenu ho cupují na kusy. Prohlížím si je přes krasohled zpola dopité flašky. Tomuhle tahu to dodává ten správný existenciální říz. Zlehka na ni poklepávám nehty a zkouším, co to udělá s extatickou rytmikou, která sem doléhá ze sklepa a žene mi krev do hlavy.

Asi dvacet kilometrů odsud na jih, nad Haagem, se zablesklo. Brzo nás to spláchne. Mě, i ten hlouček hipíků, co posedává na obrubníku kousek ode mě. Jeden z nich si ubalil blunt a nechal ho kolovat, teď hraje na prokopnutou španělku. Polohlasem prozpěvuje do těch dvou akordů, které si ještě nevyudil z hlavy. Spustila se opona lijáku. Z deště utíkáme rovnou pod okap. Představení skončilo.