Jakub Koumar | Články / Recenze | 12.02.2013
Jsou chvíle, kdy hledat kouzlo znamená dívat se zdálky nebo naopak zblízka. Nahlížet celek a jeho části se totiž často liší. O to cennější jsou věci jedinečné odkudkoli. Jako peřeje, jejichž celková energie není o nic mohutnější než proudy přelévající jednotlivé kameny pořád stejně a pořád jinak.
Tomáš Procházka není jen tak obyčejný hudebník, jakkoli to zní omšele. Procházka aka Federsel je ztělesněný entuziasmus. Krom toho, že se podílí na zásadních zvukových setkáních Wakushoppu, má aktivní podíl na divadle Handa Gote, hraje ve vedlejších projektech a schraňuje nástroje, o jejichž zvuku se většina z nás ani neodvažuje fantazírovat.
Jedním z nejvýraznějších projektů, na kterých participuje, jsou B4. Ti vznikli, snad poněkud absurdně, coby záskok v průběhu trutnovského festivalu. A vzhledem k tomu, že mají nový materiál rok co rok, je jasné, že láska k hudbě není jen samozřejmostí. Je to zákon. Vír, v němž se Federselův život točí. A tenhle vír vás stáhne pod hladinu světa Lux oxid.
V rozhovoru pro Polí5 je zmínka, že deska měla být country-pop. Jasně, celí B4, haha. Jenže když posloucháte Loser Song, s údivem si uvědomíte, jaká by to byla pro B4 brnkačka. Několikrát rozehrají nenucené a volně plynoucí melodie, jako by to byl jejich denní chleba. Jenže i v nich záhy zavládne panika. A s ní se vydáte do (ne)známých vod.
Jistá míra chaotičnosti se s B4 táhne už od počátku. Jen ve Zwickau byla mnohem vyšší hladina jazzu. V Didaktic National Legendary Rock (a vlastně i Ringo George Paul John) se zase zdálo, že proud strhnul zvukovou dílničku samotného Maruicia Kagela. S pomocí vintage nástrojů nás B4 začali přesvědčovat, že nesourodost může být parádní věc.
O Federselovi byla řeč, ale co zbytek kapely? Přestože pracuje velkou měrou improvizací, za každou skladbou stojí spousta mravenčí práce. Detaily všech písní poctivě vyzdívají celkovou atmosféru, jakkoliv je to na první pohled zmatené a rozsekané. Všechny nástroje mají svůj průběh.
Jsou to písně? Experimenty? Kompozice? Chvíli posloucháte psychedelické country s melodiemi a vokály připomínajícími Scotta McClouda z Paramount Styles. Pak se vše rozprskne o kámen a dostaví se pocit, že jste si spletli krabičku s léky. Že to vlastně vůbec nezvládáte. Balady jsou omílány noisem jako v Yankee Hotel Foxtrot a spodní proudy vyvěrají mezi nástroji v podobě zpěvů. Jenže to nevydrží dlouho. Proud se zvedá. Loď se převrací a hlas zůstává uvězněný pod vodou, zkreslený vším tím rámusem. Chvílemi nemáte páru, co vlastně hrají kytary a co elektronika. Jen to skřípe po vzoru Can. Vynořují se útržky elektro melodií. Předzvěst i dohra Kraftwerk. Ale nemusíte mít strach, vždycky se můžete zachytit basových strun. Ty vám háže vousatý plavčík v tričku Einstürzende Neubauten a ďábelsky se směje. Basa je hravá a probublává hřmící vodou i klidnými úseky, jazyk je srozumitelnější než dřív. Po finském slovníku se už natahovat nemusíte. Možná je to i nepřítomností Pasiho Mäkelä z předchozí desky (a šamanského guitar-noise projektu Federsel & Mäkelä), ale prim tu hraje angličtina, i na mateřštinu se dostane. O to líp, že promluví ze zašuměného diktafonu. Ten chraplá do písně evokující rukopis hudebního konkretisty Pierra Henryho (jestli vám to jméno nic neříká, tak jeho skladba Psyché Rock zní v úvodu Futuramy). A ani fanoušci hodně kudrnatých vlnek nezapláčí, jelikož trocha jazzu v žestích Jana Jiruchy rovněž zazurčí.
Hudba na Lux Oxid je nestálá, a přitom konstantní. Přeskakuje z kamene na kámen a na každém metru má jiný spád. Přesto má její celek jednotný proud. A i když se vine někam za zátočinu, kam nevidíte, je jasné, že to místo tady a teď je kompletní. Ne však uzavřené. Je připravené přijmout změny a B4 nemusí mít strach je při živých vystoupeních jakkoli přetvářet. Pokaždé budou stejné a jiné zároveň.
B4 – Lux Oxid (Polí 5, 2012)
www.b4.noise.cz
Kristina Kratochvilová 24.11.2024
Představu pozlátka tvrdě zadupává do země špinavá realita plná absťáku, démonů, lítosti a vyhasínajících životů Laneganových blízkých.
Šimon Žáček 24.11.2024
Zdánlivě banální příběh Anory skrývá krásy i ošklivosti chybujících lidí ve stále více matoucím světě.
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).