Caveovy písně jsou tiché a tajemné krásky

Patnáctou řadovou desku Bad Seeds předcházely obavy fanoušků, jak se na jejím zvuku promítne odchod Micka Harveyho, jednoho ze zakládajících členů, který to po minulé desce zabalil. Říká se, že hlavně kvůli svému slábnoucímu vlivu v kapele. Po poslechu novinky bych tomu i věřil. Nick Cave to prostě posledních deset let peče hlavně s Warenem Ellisem a ani na Push the Sky Away tomu není jinak. V nějaké diskusi pod streamem nové desky jsem četl zajímavý a celkem výstižný komentář – Waren Ellis featuring Nick Cave. Zde to rozhodně platí víc než kdy jindy. Hodně je na zvuku znát společná práce na soundtracích a samozřejmě syrovost Grindermanu. Kytary a divokost šly sice tentokrát stranou, ale Warenovy oblíbené smyčky zůstaly a dokonce tvoří hlavní základ většiny písní. Jako by chtěly dát větší důraz na textovou stránku a nerušit členitými melodiemi. Celá deska vás líně nese jak Berounka ožralého vodáka a jediné, co na chvíli probere, je hlučný jez na konci Jubilee Street. Unylost nahrávky ale není vůbec na škodu. Po hlukových dobrodružstvích se Nick vrací, aby dokázal, že stále umí dělat i své pověstné balady. Přece jen po dvou deskách Grindermanu a stejně divoké poslední řadovce Bad Seeds Dig Lazarus Dig!!! už to chtělo stočit kormidlo jiným směrem, aby se to nezačalo přejídat. Push the Sky Away se ale nedá nazvat klasickým caveovským baladickým albem. Pokud máte rádi chytlavé melodické věci, které vás dostanou na první poslech, tak se ani nesnažte. Pár líbivějších písní by se určitě našlo, ale většina z nich je postavena spíš než na melodii na pečlivě budované atmosféře.

Album otevírá první singl We No Who U R, jedna z těch melodičtějších písní. Textově ryzí caveovská romantika, po dlouhé době zbavená grindermanovské sexuální žádostivosti. Hudební doprovod to respektuje a ženské vokály, a ve finále i Ellisova flétna, se nesnaží atmosféru narušit nějakou dramatičností, pouze dokonale ilustrují příběh písně. (Kovově synťáková smyčka v pozadí mi napoprvé okamžitě připomněla You Come Through od PJ Harvey. Zajímalo by mě, jestli se to stalo ještě někomu.) Pokud bych něco nazval klasickou baladou, na kterou jsme od Bad Seeds zvyklí, byla by to druhá píseň Wide Lovely Eyes. Obsahuje dokonce i refrén! (Drnkavá smyčka mi sice evokuje Ich hatte ein wort z poslední desky Einstürzende Neubauten, ale poněvadž ji mám rád, promíjím. Doufám tedy ale, že už naposledy.)

Přes Water’s Edge se valí divoká basová linka, kterou Waren Ellis doplnil o své oblíbené teskně táhlé smyčce. V příběhu se zas dostává do popředí chtíč, s nímž se „místní chlapci zmocňují u vody dívek z města“. Skvělá píseň s poctivě temnou atmoškou. V druhém singlu Jubilee Street konečně uslyšíme, že na desce kromě Cavea a Ellise hraje ještě někdo jiný. Musíme si ale počkat až na konec. Začínáme opět zvolna, jen s kytarou, pak se přidají v mezihře smyčce, píseň zrychlí a v závěru se dočkáme parádní gradace. Pro mě nejlepší píseň alba.

Následuje Mermaids. Další chytlavá skladba s regulérním refrénem a ženskými vokály. Do objektu Caveovy touhy se tentokrát dostávají mořské panny slunící se na kamenech. Proč ne, taky bych si nechal říct. We Real Cool provází hororově znějící basová smyčka známá z upoutávky na desku, kterou vyvažuje Caveův mírně posmutnělý projev, a dočkáme se z jeho úst i takových slov jako Wikipedia. I když se to nezdá, Cave žije v současnosti. To bych nečekal. Finishing Jubilee Street není žádné pokračování Jubilee Street, ale popisuje sen, co se autorovi zdál po jejím dokončení. „Nečekaně“ tam figurují mladé dívky a vilné představy. A ženské vokály.

Sedmiminutové Higgs Boson Blues opět překvapuje tématem. Musel jsem použít Caveovu oblíbenou Wikipedii, abych zjistil, co to vlastně Higgs Boson je. Částicová fyzika opravdu není můj obor. V textu se ve volných asociacích dostaneme od této „božské částice“ až po Hannah Montanu. Asi je taky božská. (Tenhle text mi dal opravdu zabrat a asi jsem ho úplně nepochopil. Jediné, co mi bylo zcela jasné, bylo to, že Cave jede autem do Ženevy, a to k pochopení asi úplně nestačí.) Jinak je to znamenité blues s propracovanou dynamikou skladby a netypicky ochraptěle procítěným Caveovým projevem.

Závěr obstarává titulní Push the Sky Away. Téměř ambientní varhany a zcela minimalistický doprovod dávají vyniknout její křehkosti. Připadáte si jak v opuštěném polorozpadlém kostele, kde se písty varhan prohání studený vítr, a vy nevíte, kam dál. Poslední slova asi nemohou být výstižnější. (Tedy pokud přijmete, že Push the Sky Away je rock’n roll.) „And some people/ say it’s just rock’n roll/ oh, but it gets you/ right down to your soul.“