Christine Owman mezi mezi melancholií a šílenstvím

Divné věci se dějí po setmění v zákoutích, do nichž nevidíme. Divné věci se dějí ve městě daleko od dálničních tepen. Divné věci se dějí v rodině s bytem s věčně zataženými, silně škrobenými záclonami. A divné věci se dějí v malých šelmách...

První, co vás při poslechu nového alba severské zlatovlasé krásky doslova slastně omotá, je jedinečná kompaktnost, minimalismus a čistota. Všechny nástroje zní, jako když spolu dýchají, probouzí se i trpí. A není divu. Všemožné kytary, ukulele, baskytara, kontrabas a piáno jsou vedeny a rozeznívány jednou jedinou osobou. Stejně jako housle, violoncello, vokální efekty či její oblíbená pila. Souzní, odpovídají si a vytvářejí jedinečnou pavučinu zvuků, která je tak jemná a lehoučká, až chvílemi přechází ve všepohlcující mlhovinu. Lynch se zjeví, ať už chcete nebo ne. Atmosféra pohlcení, tušeného tajemna, nejistoty. Spíše plochy než snadno identifikovatelné melodické linky.

Na celém albu je minimum hostů – drobná pomoc s rytmikou a vokály. Dokonce ani dva duety (One of the Folks, Familiar Act) s temně hučícím sympaťákem Markem Laneganem z alba znatelně neční a pouze dokreslují celou paletu nálad a příběhů. Naprostým vrcholem se nakonec překvapivě stává pozvolna gradující Fear & The Body s odtikávající akustickou kytarou, skřípěním, klenutým violoncellem a hradbou vokálů. A pak je tu na smyčcích vystavěná litanie I'd Rather Die Than Play Dead se skvěle využitou melodikou, dusavým rytmem, nenápadnou elektrickou kytarou a zlomem kdesi mezi melancholií a šílenstvím. Když nic, tak tuhle věc si najděte!

Christine Owman je písničkářka mapující ty odvrácenější kouty života. Bolest, děsy, ubíjející city a strach. Christine Owman je písničkářka, jejíž hlas vábí do smrtelných pastí. Christine Owman vás už neopustí...